Existenciální filozofie a psychologie v koučování

 

Existencialismus jako filozofický směr vzniká po první světové válce v Německu. Odpovědi na otázky odkud přicházíme, jaký to má smysl, jak žít a jaká je úloha vědomí konečnosti v životě člověka totiž patří k odvěkým tématům filozofie od nejstarších písemně dochovaných záznamů až do současnosti.

Za představitele existencialismu jsou považováni především autoři, kteří se zabývají tzv. filozofií existence, za jejichž první představitele můžeme považovat dánského filozofa Sørena Kierkegaarda a dílo Friedricha Nietzscheho s jeho poněkud temnou a zneužívanou filozofií „nadčlověka“ (Tak pravil Zarathustra, Lidské příliš lidské) tedy toho, který se stal tím, kým je.  Známá Nietzscheho věta „Staň se, kým jsi“ by mohla patřit k předpokladům a východiskům každého, kdo se profesně věnuje koučování a rozvoji lidí, protože odkazuje na naplnění potenciálu, smyslu a seberealizaci člověka navzdory všem okolnostem, které tomu brání. Existenciální psychoterapie (V. E. Frankl – logoterapie, I. D. Yalom – existenciální psychoterapie) pak myšlenkově vychází ze základních paradigmat existenciální filozofie.

Pokusme se na člověka v kontextu koučinkového vztahu podívat optikou existenciální filozofie a psychologie. Jsou to nepříliš „veselá“ témata jako je úzkost ze smrti, osamělost, hledání smyslu, vztah k osudovým tragédiím … nicméně hluboce lidská a týkající se každého z nás.

Jaká východiska to jsou?

  • Přicházíme na tento svět, aniž se nás někdo ptal a ač obklopeni rodinou, přáteli jsme ve skutečnosti opuštění a pouze a jen osobně odpovědni za všechno, co činíme nebo i nečiníme. Sami jsme v tom smyslu, že nikdo za nás našemu životu smysl nedá, ale současně jsme odpovědni vůči sobě, druhým a světu za cokoli, co uděláme, protože jsme jeho součástí.
  • Člověk je nucen vyrovnávat se s úzkostí pramenící z konečnosti vlastní existence. Volit může různé strategie (nebo také únik a popření či ortodoxní víru v cokoli, co jej kotví a dává naději), aby dosáhl přesahu vlastní konečnosti nebo si ji nepřipouštěl (děti jako pokračování mne samého, moc, majetek, služba, věda, psaní, monumenty, vyrovnání se a přijetí, neuróza, nezralost, vyhýbání se odpovědnosti, závislosti všeho druhu …).
  • Člověk je obdařen vůlí ke smyslu, tj. specificky lidskou výzvou je nalézt ve vlastním životě smysl, ať už jej potká cokoli.
  • Člověka dělá člověkem právě to, že mezi podnětem a reakcí má prostor pro svobodu volby. Nakonec i v nejhorších situacích, které si dokážeme představit, je svoboda volby to poslední, co máme.

Zdají se vám myšlenky Friedricha Nietzscheho, Jeana Paula Sartra, Sørena Kierkegaarda, Viktora Frankla či Irvina D. Yaloma příliš temné a beznadějné? Myslím, že jsou ve skutečnosti osvobozující, pokud najdeme odvahu na ně hledat odpovědi a ukazují cestu k sebepoznání, nalezení smyslu, integritě.

Jako lidé máme bytostnou potřebu hledat a nacházet smysl, naplnění, sebeaktualizaci, seberealizaci a sebetranscendenci v našich životech (byť může potlačená, vytěsněná, nicméně stále tady je ve smyslu potenciálu). Toto přesvědčení je současně esencí mé vlastní koučovací pozice. A také vědomí toho, že v existenciální rovině jsme všichni na jedné lodi.

„…člověk je jen svým projektem, existuje jen potud, pokud uskutečňuje sebe sama, je tedy souhrnem svých činů, pouze svým životem.“ (Sartre, 2004, s. 34)

„Jsem nucen vynaložit veškeré úsilí, abych našel skutečný smysl otázky, která mi byla zadána. Nakonec – člověk má svobodnou volbu při odpovědích na otázky, které mu klade život. Ale tuto svobodu nelze směšovat se svévolností … Člověk zodpovídá za PRAVDIVOST odpovědí na otázku, za nalezení OPRAVDOVÉHO smyslu situace. A smysl – to je něco, co je třeba dříve najít, než připojit, nejdříve objevit, než vymyslet.“ (Frankl, 1994, s. 10)

Logoterapie Viktora Frankla

Viktor Frankl v knize „Člověk hledá smysl“ definuje tři principy logoterapie: člověk disponuje svobodnou vůlí (a odpovědností), pak jakýmsi puzením – vůlí ke smyslu, která je člověku dána a konečně může vytvářet a hledat smysl svého života. Tento smysl života může realizovat prostřednictvím tvoření (tvůrčí hodnoty), prožívání (zážitky, společné prožitky s druhými) a tím jak se vztahuje k existenciálním otázkám a tomu, co jej v životě potká (vztah neboli POSTOJ k bolesti a utrpení, vztah k pocitům viny a vztah k vlastní konečnosti – smrti). Zjednodušeně řečeno, pocit životního naplnění, štěstí apod. nezávisí pouze na tom, co mě postihne, ale především na tom, jaký postoj k tomu zaujímám. Vzpomeňme, co dokáží například tělesně hendikepovaní sportovci apod. Cílem vztahu s klientem v koučování je (dle mého mínění) pomoci mu najít si vlastní smysl, cestu a postoj k vlastnímu životu a prožitému.

Viktor Frankl přežil hrůzy koncentračního tábora a to zejména díky postoji k neuvěřitelnému utrpení, které prožíval. Byla to pro něj příležitost nenechat si vzít to jediné – svobodnou vůli – přijmout nelidské podmínky jako výzvu k pomoci druhým a k překonání sebe sama. Díky tomu, že našel a uvěřil ve smysl situace, ve které se nacházel, přežil. Přežil proto, že měl proč žít. Lidskou důstojnost si uchoval právě tím, že vědomě a svobodně zvolil tuto možnost, kterou nikomu z nás nikdy nikdo a nic nemůže vzít.

Vzhledem k rozsahu článku omezím poznámky k logoterapii na inspirující citaci týkající se odpovědnosti z knihy Lékařská péče o duši.

„A opravdu — na odpovědnosti je něco, co je bezedné. A čím déle a hlouběji na ni myslíme, o to víc si toho budeme vědomi — až se nás konečně může zmocnit jakási závrať. Neboť když se ponoříme do propasti lidské odpovědnosti, pojme nás hrůza: je něco hrozného kolem odpovědnosti člověka — současně však něco nádherného! Hrozné je: vědět, že v každém okamžiku nesu odpovědnost za okamžik následující; že každé rozhodnutí, nejmenší právě tak jako největší, je rozhodnutí „na celou věčnost“; že v každém okamžiku uskutečňuji nebo ztrácím nějakou možnost, možnost právě toho jediného okamžiku. Všechny ostatní jsem však tím už také současně zavrhl, odsoudil k ne-bytí, a také to „na celou věčnost“. Je to však přece nádherné: vědět, že budoucnost, má vlastní a s ní budoucnost věcí a lidí kolem mne, nějak – i když třeba v malé míře – závisí na mém rozhodnutí v každém okamžiku. Co tímto rozhodnutím uskutečním, co jím „stvořím do světa“ to zachraňuji do skutečnosti a zachraňuji před pomíjivostí.“ (Frankl, 2006, s. 51)

Existenciální psychoterapie Irvina D. Yaloma

D. Yalom – americký psycholog a psychoterapeut, který “polidštil” psychoterapii a vztah terapeutů ke klientům mimo jiné tím, že do teorie individuální a skupinové terapie vnesl odvěká existenciální témata, která – i když si je plně nemusíme uvědomovat – ovlivňují náš život a “číhají” kdesi za rohem na ten správný okamžik… Vydal řadu knih o terapii a člověku formou beletrie (např. Když Nietzsche plakal, Problém Spinoza, Léčba Schopenhauerem a další).

Jak předmět existenciální terapie definuje sám Irvin Yalom?

„Tato kniha (pozn. Existenciální psychoterapie) se zabývá čtyřmi základními záležitostmi: smrtí, svobodou, osamělostí a ztrátou smyslu. Konfrontace člověka s každou z těchto životních skutečnosti tvoří obsah existenciálního dynamického konfliktu.

Smrt. Tou nejzřejmější, nejsnáze představitelnou základní záležitostí je smrt. Teď existujeme, ale jednoho dne existovat přestaneme. Smrt přijde a není před ní úniku. Je to strašná pravda a my na ni reagujeme smrtelnou hrůzou. Slovy Spinozy: „Vše usiluje trvat ve svém vlastním bytí.“ Klíčovým existenciálním konfliktem je napětí mezi vědomím nevyhnutelnosti smrti a přáním nadále existovat.

Svoboda. Další základní záležitostí, mnohem méně přístupnou, je svoboda. Obyčejně svobodu považujeme za jednoznačně pozitivní pojem. Copak v průběhu zaznamenaných dějin člověk netoužil po svobodě a neusiloval o ni? Přesto je svoboda viděná z pohledu poslední instance svázána s hrůzou. Ve svém existenciálním smyslu „svoboda“ označuje absenci vnější struktury. Navzdory každodenní zkušenosti člověk nevstupuje do dobře strukturovaného světa, jenž má svůj vnitřní řád. Člověk je spíše za svůj vlastní svět – životní řád, volby a činy – zcela odpovědný, tj., je jejich autorem. „Svoboda“ v tomto smyslu má hrozivé důsledky: znamená, že nemáme žádnou půdu pod nohama – nic, prázdnotu, propast. Klíčovou existenciální dynamikou je pak střet mezi naší konfrontací s prázdnotou a touhou po pevné půdě a struktuře.

Existenciální osamělost. Třetí základní záležitostí je osamělost – nikoli interpersonální osamělost se svým přívěškem samotou, ani intrapersonální osamělost (izolace od částí sebe samého), nýbrž fundamentální osamělost … Bez ohledu na to, jak blízko se sobě navzájem přiblížíme, zůstává tu konečná, nepřeklenutelná mezera; každý z nás vstupuje do života sám a musí z něj sám odejít. Existenciální konflikt je tudíž napětím mezi naším vědomím absolutní osamělosti a naší touhou po kontaktu, po ochraně, našim přáním být součástí širšího celku.

Absence smyslu. Čtvrtou základní záležitostí čili podmínkou existence je absence smyslu. Musíme-li zemřít, vytváříme-li si svůj vlastní svět, je-li každý nakonec sám v lhostejném vesmíru, jaký pak má život smysl? Proč žijeme? Jak máme žít? Není-li pro nás předem připravený řád, pak si každý z nás musí v životě vytvářet svůj vlastní smysl. Ale může být člověkem vlastnoručně vytvořený smysl dostatečně odolný, aby unesl jeho život? Tento existenciální dynamický konflikt pramení z rozporu bytosti, která hledá smysl, ale je vržena do vesmíru, jenž žádný smysl nemá.“ (Yalom, 2006, s. 16 – 17)

V čem mohou být východiska existenciální filozofie a psychologie užitečná v koučování?

  • Vůle ke smyslu, seberealizaci apod. je přítomna v každém člověku, ať už je popřena, vytěsněna nebo deformována prožitými událostmi a traumaty (koučovací pozice jako víra v potenciál a v to, že člověk je v pořádku takový jaký je – srovnejme např. s Ericksoniánskými principy).
  • Obracejí pozornost k odpovědnosti člověka za svůj vlastní „projekt“. Budeme to my sami, kdo si jednou položí otázku „Jaký život jsem žil, žila?“. Jedním z cílů koučování je, aby si klient „vynalezl“ svá vlastní řešení, která mu dávají smysl a také aby převzal odpovědnost za realizaci kroků, které k řešení vedou. Všichni jsme někdy zažili situaci, kdy vidíme, jak se klient doslova osvobozuje od stávajícího pohledu na určitou situaci a nalézá nová řešení a cesty. Jsou to jeho cesty, jeho smysl, který v tom nalézá … Konečně to, že se někdo obrací na kouče nebo terapeuta znamená dost možná poměrně zoufalý pokus o překonání existenciální osamělosti tím, že svůj jedinečný svět alespoň na chvíli ukazujeme někomu dalšímu … Ten druhý je laskavým naslouchajícím a průvodcem, který sdílí s druhým člověkem (klientem) specificky lidský úděl.
  • Myšlenky existenciální filozofie mohou vést k tzv. probouzejícím okamžikům, kdy si člověk tváří tvář faktu vlastní konečnosti uvědomí hodnotu času a rozdílu mezi tím, jak by chtěl žít a jak ve skutečnosti žije nyní. Koneckonců dobrá otázka je také: „Představte si, že jste dostal(a) darem věčný život“… (nejspíš si uvědomíme, že by to jaksi nebylo ono … právě vědomí ohraničenosti nás nutí a motivuje, posouvá – je to dar i prokletí zároveň). V takových okamžicích přestáváme uvažovat nad vlastním životem v kontextu okolností, které „mohou za to“ kým jsme (rodiče, nenaplněné vztahy, nemoc, traumata …), ale v kontextu toho kým chci být a co pro to udělám.
  • Velmi užitečné může být využití konceptu postoje. Pro to, jaký prožiji život, není nejdůležitější to, co se mi přihodilo, ale to, jaký k tomu zaujímám postoj. Velmi užitečné jsou otázky typu: Co se mám naučit, co mě to mělo naučit? Kam mě to posouvá? Jaké možnosti mi to dává? Co se mi tím otevírá? Jak z toho můžu vyjít se vztyčenou hlavou?
  • V některých případech prožití hlubokých traumat (ztráta blízkého, rozvod, zločin, zásadní situace, které doslova boří dosavadní způsob života) může být pro klienta velmi osvobozující poznání, že ačkoliv o tolik přišel a tolik trpí, vždy zůstává svobodný a nezávislý – je totiž pouze a jen na něm, aby si zvolil způsob, kterým se se složitou situací vyrovná, i když má pocit, že přišel o všechno. Ta možnost tady je vždy! Navíc traumatizující zážitky (jak víme z řady klinických studií – Yalomovy práce, u nás Helena Haškovcová a další) aktivizují v lidech potřebu nedělat, co nechci, žít svůj život a ne třeba představy svých rodičů a blízkých, otázky jak mám žít, přeskupují se životní priority a lidé i v poměrně krátké době nachází smysl a seberealizaci zpravidla prostřednictvím druhých – lidí. Stávají se tím, kým jsou … Filozof Martin Buber říká, že JÁ vzniká a existuje pouze prostřednictvím TY – tedy vztahů s druhými lidmi.

 

 

Literatura

FRANKL, Viktor E. Člověk hledá smysl: úvod do logoterapie. 1. vyd., Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1994, 88 s. ISBN 80-9016-014-X

FRANKL, Viktor E. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta, 2006, 236 s. ISBN 80-7295-085-1

NIETZSCHE, Friedrich. Lidské, příliš lidské I. Praha: OIKOYMENH, 2010, 285 s. ISBN 978-80-7298-404-6

ROGERS, Carl R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998, 296 s. ISBN 80-7178-233-5

SARTRE, Jean P. Existencialismus je humanismus. Praha: Vyšehrad, 2004, 112 s. ISBN 80-7021-661-1

YALOM, Irvin D. Existenciální psychoterapie. 1. vyd., Praha: Portál, 2006, 527 s. ISBN 80-7367-147-6

The following two tabs change content below.
Rostislav Honus
Kouč (integrativní přístup), supervizor, konzultant v oblasti řízení lidských zdrojů
Sdílet článek

Moho by Vás také zajímat