LADISLAV DVOŘÁK – Koučové jsou následovníci Prométhea

LÁDA DVORAK

Ladislav Dvořák – kouč, trenér a konzultant, předseda Stavovské rady České asociace koučů (ČAKO). Původně „matfyzák“, absolvent MFF UK, přešel od práce s počítači k práci s lidmi. Absolvoval mezinárodní čtyřletý psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii a psychosyntéze, dvouletý postgraduální výcvik a dvouletý výcvik Gestalt přístup v organizacích.

Potkáváme se na akcích  EPPOK – Etické platformy propojující profesní organizace koučování v oblasti etiky. Jak Ty vnímáš EPPOK?

EPPOK je velmi zajímavý počin, protože to byl první krok, který pomohl propojit všechny tři profesní organizace, které působí v ČR. Tedy ČAKO, EMCC a ICF. Pomáhá prohlubovat spolupráci a obrušovat hrany, které tam na počátku byly. Současně si uvědomuji, že má jisté hranice a limity, protože se nelze do nekonečna bavit jenom o etických otázkách. Proto vítám takové aktivity, jako je Koučinkportál, který propojuje spolupráci na jiné úrovni. EPPOK je dobrý základ, bylo zajímavé se podívat, jaké pozadí a jaký kontext májí etické přístupy jednotlivých organizací, ale současně mi přijde důležité, že vznikají i další kroky ve vzájemné spolupráci.

Reprezentuješ Českou asociaci koučů (ČAKO), kde jsi předsedou Stavovské rady. Co vyplývá z Tvé funkce?

Základem práce Stavovské rady je podpora rozvoje a profesionalizace koučů. Rada se stará o zvyšování odbornosti členů ČAKO. Hodně se soustředíme na profesionalizaci koučovacího přístupu. Jsme garantem, že naši členové na sobě pracují, že se snaží získat akreditaci, a současné akreditace uděluje. Je rovněž tvůrcem Akreditačního řádu ČAKO, který je poměrně živý; nyní se v něm objevují značné změny – ve světě koučinku se začínají prosazovat supervize jako samostatná odbornost a tomuto vývoji přizpůsobujeme akreditační řád.

Co považuješ za nejdůležitější v profesionálním rozvoji koučů? V čem vidíš ještě rezervy?

Odpovím trošku ze široka. V ČAKO jsme se dohodli, že už nebudeme řešit, když si někdo říká kouč a vlastně není kouč. To je podle nás boj s větrnými mlýny. Naopak budeme podporovat pojem profesionální kouč. Profesionální kouč je pro nás ten, kdo se učí řemeslo, tedy projde nějakým výcvikem, kde se to naučí, dodržuje etiku, a pracuje na své odbornosti, do které patří supervize jako další článek růstu a rozvoje, který koučové mohou mít. Objevuje se hodně lidí, kteří mají charisma, daří se jim zaujmout veřejnost, určitě mají i nějaké koučovací dovednosti nebo používají nějakou metodu, ale z našeho pohledu nesplňují všechno, o čem jsem mluvil. Není jasné, zda dodržují etická pravidla, nevíme, jakým způsobem vnímají své koučované, a není jisté, zda procházejí nějakou supervizí. Podle nás jsou profesionální koučové ti, kteří na sobě pracují ve všech směrech, o nichž jsem hovořil, a klienti by měli vědět, co od profesionálních akreditovaných koučů mohou očekávat.

Jsou to jenom takové akademické diskuze „mezi námi kouči“ nebo jste s tím šli za klienty, kteří ve firmách nakupují koučování, zjistit, jak to vidí oni?

K tomuto jsme dospěli právě tím, že jsme se začali ptát odběratelů, jak koučink vnímají oni, co by od ČAKO potřebovali, a zjistili jsme, že v organizacích vůbec nerozumějí tomu, k čemu je dobrá akreditace, proč by se měli zajímat o akreditované kouče a řadě dalších věcí. Právě proto jsme se koncem loňského roku rozhodli, že budeme prosazovat pojem profesionální kouč. Nyní děláme další kroky a přemýšlíme, jak to dát vědět odběratelům koučovacích služeb. Nejprve jsme si to potřebovali ujasnilt uvnitř ČAKO a nyní se snažíme s tím vyjít ven.

Takže dáváte na trh pojem „profesionální kouč“?

Ano a je důležité říct, že neříkáme: „My z ČAKO jsme profesionální koučové a všichni ostatní nejsou.“ My říkáme: „Jsou tady tři profesní organizace a v podstatě každý, kdo má akreditace od kterékoliv z nich, je určitou zárukou kvality profesionálního koučování.“ V tom spatřuji jakýsi druh synergie a spolupráce našich profesních organizací. Myslím si, že k tomu mohlo dojít právě i díky EPPOKu, našim vzájemným setkáváním – tam se vytvořil základ toho, že se snažíme přemýšlet synergicky.

Co si myslíš o tom, co jsem slyšela před pár dny, že v Čechách je jedno, zda máš nebo nemáš akreditaci, že důležité je, kde koho znáš?

To je do určité míry pravda, ale není to černobílé a věřím tomu, že jak se bude trh kultivovat, že ti lidé, kteří kouče najímají, pochopí, že akreditace je pro ně jistá záruka kvality. Nechceme soupeřit s lidmi, kteří se označují za kouče, mají vysoké osobní charisma a díky tomu mají hodně koučovacích zakázek. Pořád platí, že kouč by měl mít určité charisma, ale je tady jedna důležitá věc, že dobrý kouč, současně, kromě svého charizmatu, musí umět vnímat druhé lidí, cítit v nich potenciál a tím si u těchto koučů nejsem zcela jistý. Hvězdný typ lidí je obvykle zaměřený více na sebe než na vnímání druhých.

Před časem jsem přemýšlel o tom, jak otcové-zakladatelé ovlivní své směry. Mně připadá, že koučink vymysleli geniální „amatéři“. Jak Timothy Gallwey, tak John Whitmore nejsou psychologové, ale oba dva mají kvality, které jsou pro koučování důležité. A to je právě vnímání druhých jako živých lidí, jejich skutečný zájem o ně, o jejich rozvoj, o jejich spokojenost; jsou velmi empatičtí, dokáží se dobře dívat a umí se přirozeným způsobem ptát. Timothi Gallwey má dar od boha, jak klást nečekané otázky, je velmi tvořivý. John Whitmore je zase systematický, takže vymyslel základní strukturu kočování, kterou všichni známe jako model GROW. Současně mi připadá, že oba jsou pokorní a přirozeně etičtí. Podle mého názoru platí, že dobrý kouč by se měl snažit naplňovat všechny tyto kvality. Bohužel, koučink je v současné době pokušením pro „mágy“, kteří v něm vidí zajímavou příležitost a chovají se jako jakýsi kejklíři s lidmi. Pak je také pokušením pro lidi vědeckého založení, kteří chtějí mít všechno podložené důkazy. Připadá mi, že obě tyto cesty vedou trošku stranou.

 

Myslíš si, že je pro koučování potřeba mít určitý přirozený talent, že se to nedá jenom naučit jako řemeslo?

Ano, je potřeba mít jistý talent, nebo jisté nastavení osobnosti, které umožňuje, aby se člověk koučink naučil. Je také potřeba mít určité vnitřní zdroje, aby vás to bavilo. Pokud je někdo typ, který se o lidi moc nezajímá, sedí raději u počítače a tvoří například programy nebo tabulky, než hovoří s lidmi, nejsem si jistý, zda by byl dobrý kouč. Řekl bych, že jde také o určitou zvídavost nebo zvědavost. Měl by mít určitě i jistou míru osobního charisma, aby byl schopen lidi zaujmout, přesvědčit a dokázal se na trhu prosadit.

Kouč je neustále v situaci, že vnímá druhé, je tu pro druhé a musí sebe „upozadit“. Na druhou stranu je také tím, kdo se prodává v silně konkurenčním prostředí ….

Ano, je to tak, kouč se prodává. Nebo je prodáván, ale to bohužel u nás v Česku v tomto oboru zatím moc nefunguje. Z etického pohledu je to stále balancování na tenké hraně nože a je potřeba velmi dobře rozlišovat, kdy jsem prodejce a kdy kouč.

Ty také vzděláváš kouče. V čem spočívá váš výcvik?

Náš výcvik je založen na Gestalt přístupu, vycházíme ze směru, který se nazývá Gestalt terapie, jejímž zakladatelem je Fritz Perls. Je založený na posílení uvědomování koučovaných, podpoře jejich tzvořivosti a převzetí odpovědnosti za své chování. Už v době vzniku Gestalt terapie její tvůrci přišli na to, že Gestalt přístup je velice vhodný i pro zdravé lidi, a tak ji začali používat v různých seberozvojových skupinách. Takže od samého začátku to nebyla jen terapie, ale bylo to hodně zaměřené na rozvoj, a tím se celkem přirozeně Gestalt přístup začal používat i v koučování. Mimochodem i John Whitmor ve své první knize o koučování říká, jak je důležité se zaměřit na vnímání a odložit hodnocení. Když jsem četl, někdy v roce 1996, jeho knihu Koučování, byl jsem nadšený, že John popisuje vlastně Gestalt přístup, aniž by se o něm slovem zmiňoval. Je tam velké souznění. Gestalt je o určité hravosti, tvořivosti a také o určité míře provokativnosti a experimentování, kterou si kouč dovolí, aby koučovaný zažil sebeuvědomování, nebo kouč koučovanému sděluje své vlastní prožívání, či pocity ze situace „tady a teď“. Tohle už některé koučovací směry pokládají za nepřípustné ovlivňování koučovaného.

Rozumím tomu dobře tak, že Gestalt koučink není pouze a jenom o kladení otázek, ale používá i jiné nástroje?

To je výborná otázka! Když jsem viděl některé opravdu dobré kouče z některých směrů, tak mi připadalo, že se tam potkávají dvě velké hlavy, že přicházejí otázky a odpovědi na ně, že je to takový ping-pong. Gestalt je přirozeně celostní. Vnímáme nás lidi jako jednotu těla, mysli a emocí a hodně pracujeme s vnímáním tělesné energie. Při práci je důležité najít dobrý, živý kontakt s klientem, kterého vnímáme jako celistvou bytost. Je to naladění na klienta a věnování pozornosti všemu, co se během koučování děje. Když si například klient začne klepat rukou na ústa, mohu se zeptat: „Co říká vaše ruka?“, protože všechno, co naše tělo vyjadřuje, má nějaký celkový význam. Nebo klient popisuje nějakou situaci a ve mně rezonuje úzkost, a nevypadá to, že by si to příliš uvědomoval. Tady Gestalt kouč může říci: „Jak vás poslouchám, jako bych cítil úzkost, jako by se mi stahoval žaludek.“ A klient může říct, že on nic takového necítí (a pak je to koučovo), nebo že to vlastně také cítí, jen si to neuvědomoval. Při výcviku koučů klademe velký důraz na to, aby kouč zůstal autentický, aby nic nepodsunoval, nemanipuloval, ale pouze vyjadřoval to, co cítí. Učíme je, aby rozlišovali mezi sebevyjádřením a podsouváním nebo manipulací. Je to na začátku hodně těžké.

Na závěr se chci zeptat, jaké otázky kladeš sám sobě? Je nějaká, o kterou by ses chtěl s námi podělit?

Dilemata, nad kterými přimýšlím a otázky, které si kladu jsem už trošku nastínil, když jsem říkal, že hodně přemýšlím o otcích-zakladatelích. Co to vlastně přinesli na svět, když vytvořili koučink? Mně tam naskočila odpověď, že my koučové jsme jakýmisi následovníky Promethea. Prometheus přinesl na zem oheň, který ukradl bohům. My koučové hledáme v lidech onu živou jiskru, kterou necháváme rozhořet ,a tak je podporujeme při osobním rozvoji. V tom mi ta analogie přijde velice užitečná a dobrá, s čím si nevím rady, je, že Prometheus byl za své činy přikován ke skále a byla mu klována játra. Nějak se bohům jeho počin nelíbil. Možná si jako koučové také trochu zahráváme s ohněm? Od dob Prométhea lidé ten oheň dokázali využívat, ale také používat k zabíjení, ve válkách a tak dále. A tak chápu, proč se Zeus na Prométhea rozhněval a přikoval ho, ale ještě mi není jasné, s jakým ohněm si zahráváme my. A proto považuji za velmi důležitý neustálý seberozvoj koučů a kontinuální supervizi. Kdybych byl ten, kdo vybírá kouče, rozhodně bych se jich zeptal, zda procházejí supervizí.

Děkuji za rozhovor

Také děkuji za rozhovor a přeji Koučinkportálu hodně zdaru, protože ho považuji za užitečný počin.

Rozhovor vedla:


dko-1011Dana Kodešová
průvodce osobního rozvoje

linkedinwww.danakodesova.cz

Sdílet článek

Moho by Vás také zajímat