BOHATSTVÍ SKRYTÉ V EMOCÍCH, část čtvrtá o „smutku a smutnění“

Tentokrát se, milí koučové a příznivci této metody, zaměřím na smutek.

Další z emocí, kterou naše moderní společnost orientovaná především na úspěch, radost a zábavu těžko přijímá. Považuje ji za negativní, otravnou, nepatřičnou. Ať se snažíme smutek popírat sebelépe, ze světa nezmizí. Komedie, zábava se v našem běžném životě střídá s tragédií, ztrátou, loučením. Smutek, ten svíravý pocit na hrudi, který stahuje hrdlo, pálí v očích… a přináší černé myšlenky, se dere na povrch, a tak se mezi námi šíří rozmrzelost a deprese. Experti Světové zdravotnické organizace dokonce odhadují, že do roku 2030 bude deprese představovat největší zdravotní zátěž lidstva.

Tento článek je úvaha nad tím, jak lépe porozumět smutku, zastavit se a nechat odejít to, co odejít má. Nemám ambici odpovědět na všechny otázky, jen inspirovat svým zájmem. Dost možná, že právě tím, že smutku, smutnění jako koučové budeme věnovat pozornosti zmírníme výše zmíněnou prognózu…

SMUTEK

„Seděla blízko mně ponořená do křesla a svých myšlenek. Atmosféra kolem nás najednou ztěžkla. Celá místnost jakoby se potáhla černým suknem. Mluvit se stalo takřka nemožným. Dívala na zem, kamsi před sebe. Ticho by se dalo krájet. Uběhlo několik minut než ho prorazil její hluboký výdech: „Tady nemusím nic předstírat.  Takhle se cítím každé ráno na konci měsíce. Sedím na posteli a nemám sílu vstát, jít do práce. Nakonec se přemluvím, vstanu. Hodinu se ploužím po bytě… Nějak mi to všechno … co dělám … přestává dávat smysl. Měla jsem vždy tolik energie… Ach! Chci ji zpět! Chci zpět svůj starý život!“

Znáte ten pocit, kdy hluboko ve vás něco umře?

Něco důvěrně známého, blízkého. Z očí stékají slzy a srdce zaplaví smutek. A na nějaký čas se celá duše zahalí do černého sukna a truchlí. Loučí se. Dívá se za něčím, co bylo známé, za něčím, na co si zvykla a co k ní dlouhou dobu patřilo. Rty se chvějí jako by chtěly zašeptat „děkuji“. Proud slov uvízne v krku. Nevzlyká. Jen všude kolem se rozhostí hrobové ticho… Hodiny na stěně tikají jako by se někdo vzdaloval: „tik tak, tik tak“. Kráčí. Neotáčí se. A duše najednou pocítí, že se jí s každým krokem, kterým se od ní vzdaluje,  vrací: „Jsi silná, dost silná, abys to dál dokázala zvládnout sama…

Nevěřím, že člověk může být JEN veselý a šťastný.

Dali byste cokoli za jistotu, že už nikdy nebudete mít důvod bát se nebo plakat? Klidně byste přijali věčný úsměv z hollywoodského plakátu a je vám ukradené, co si z něj kdo bude vyvozovat. Věřím vám to. Naprosto. Některé pocity jsou k neunesení.  Paralyzují. Hryžou. Dráždí. Zneschopňují. Izolují. Píchají u srdce. Tlačí v žaludku. Jako obruč svírají hlavu. Obírají o schopnost rozumně myslet. Berou chuť žít. Bolí.

Smutek bolí.

Je součástí procesu opouštění něčeho známého, něčeho k čemu jsem byla připoutána – je vcelku jedno jestli je to osoba, iluze nebo medailonek pro štěstí. Teď musím žít s touto ztrátou. Vyrovnat se s ní. Pokud považuji smutek za něco špatného, zavírám se s ním před světem. Všude se píše o štěstí. V každém ženském časopise najdu alespoň jeden zaručený návod „jak na to“. Koho by zajímala žena, která vypadá jako smuteční vrba? Zarudlé oči, svěšená ramena, kulatá záda, nepřítomný pohled, vlekoucí nohy za sebou… Bez ohledu na společenské preference jsem smutná. Dávala jsem tolik úsilí do společného projektu se svým kolegou, snila jsem o báječné partě, která spolu naplňuje vysoké ideály, ale to se nenaplnilo. Přišli konflikty, rozdílné názory. Moje sny a očekávání se touto cestou už nenaplní. A moje ochota přizpůsobit se zájmům a pravidlům jiných byla vyčerpána. Rozcházíme se.

Jak (hluboký) smutek přežít?

Často jsme překvapeni, zaskočeni ztrátou. Něco v nás jako by se zastavilo a nechce přijmout fakt, že něco či někdo odchází. Nevěříme tomu, popíráme tento fakt. Naše mysl se pohybuje na rozmezí reality a „děsivého“ snu. „To nemůže být pravda. To je jen sen, ze kterého se probudím…“, říkáme si. Disociujeme se – oddělujeme se od zážitku ztráty – popíráme ho. Když je nutné, abychom nějak jednali, působíme často jako by se nás to netýkalo. Jak stroj vykonáváme své povinnosti jako bychom vypnuli všechny své city.

Pak přichází období bouří a zmatku.

Pláč střídá vztek. Objevují se pocity viny („proč se to jen muselo stát, kde se stala chyba…“), návaly úzkosti a věčné stížnosti. Emoce mohou být i protichůdné: vztek k člověku, který odešel, se mísí s láskou k němu. Pocity jsou nepředvídatelné, vše se bortí. Začínáme chápat, že „to co bylo, už není“ a je na čase přiznat si, že někdo blízký odešel. Není k dispozici. Fáze truchlení se může opakovat, jen s menší intenzitou.

(Od)Pouštění a hledání

V této fázi se objevuje sebeobviňování. Vracíme se do minulosti a hledáme důvody, proč mít pocit viny. Analyzujeme to, co vše jsme mohli udělat pro „šťastný konec“ a neudělali. Visíme v minulosti, brodíme se bahnem výčitek. Chceme aspoň ve vzpomínkách oživit to, co „zemřelo“. Vyprávíme historky z časů trávených společně – tak žijeme stále spolu. Pokud projdeme touto fází, dojde nám, že je nutné odpoutat se. V tom okamžiku se zase může ozvat pocit úzkosti a strachu. Přesto je užitečné sebrat odvahu jít dál (možná navázat i nový vztah/y).

Nacházení nového (vz)tahu

Opět začínáme vnímat také sebe (nejen svoji ztrátu). Odpoutáváme se  od minulosti a nacházíme tak svoji novou identitu a stabilitu. Můžeme se opět otevřít světu, „vylézt ven“ z tmavé jeskyně.

Jak moc  sebe chráníte před smutkem, zklamáním, před bolestí?

Někdy zoufale bojíme udělat jakoukoliv třeba jen drobnou chybu. Chceme se vyhnout téměř všem nástrahám a ani si neuvědomujeme, že tím sami sobě, vytváříme nebezpečí daleko větší.

Nikdy bychom se neměli vzdávat svých přání ani minimalizovat svá očekávání jen proto, abychom se unikli bolesti z toho, že jsme jich nedosáhly. Věřím, že život je o tom, že jdeme za tím, co nás naplňuje, co potřebujeme, po čem v skrytu srdce nejvíce toužíme. Maskovat svůj smutek znamená žit trvale s depresí, která promění smích v prázdný zvuk. Smutek je nutné vyplakat až na samí okraj prázdnoty. A když se vypláče nezůstane po něm nic, ani stopa po depresi.

Nenechme se ukonejšit těmi, které slzy spojují s jejich vlastní zranitelností, s těmi, kteří ji chtějí od sebe odehnat slovy: „Uklidni se. Vždyť se tak moc nestalo.“ Nebo „No tak už neplač, vždyť jsi silná holka…Vzchop se“ Nenechme si opět namluvit, že bychom se pláči a smutku měli vyhýbat.

Smutek, který léčí – vyzkoušejte na sobě

Udělejte si jednou prostor pro smutnění, buďte připraveni věnovat mu tolik času, kolik bude potřeba. Buďte bez sebelítosti v opravdovém kontaktu se svým smutkem, pozorujte ho, poznávejte ho jako část svého já. Možná budete překvapení, jak rychle pocity odplývají, když se nesnažíme zavírat je do tajných skříněk ani je všelijak odsunovat, uhýbat jim nebo je přehlížet. Přeji hodně štěstí a duševní rovnováhy.

První krok – pozorujte své emoce během dne a zapište si všechny pocity smutku, které vás přepadnou. Zkuste také přesně definovat jeho příčinu. A pozor: nepleťte si smutek s tísní, strachem a úzkostí!

Druhý krok – podělte se o svojí zkušenost s někým dalším. Možná, že objevíte mnoho zajímavého „o smutku a smutnění“ a dokonce se pobavíte. Smutkem jsou totiž ohroženi nejvíce osamělí lidé (lidé bez přátel a rodiny žijící anonymně ve velkých přeplněných městech), o které se nikdo nezajímá – ani o jejich smutek. Svoji roli v tom sehrává také obava, jak budou vnímáni okolím, případně rodinou, nadřízeným apod. Není to zajímavý paradox?

Smutek signalizuje potřebu uvolnit se, uvolnit svoji připoutanost (třeba jen k představě) a odrazit z přístavu na volné moře. Když si dovolíme skutečně prožít smutek, uvolní se stavidla také pro prožitek radost. Když se k nám občas život točí zády, nedopřeje nám (zatím) naplnit naše touhy a přání, je jen přirozenou reakcí na tento okamžik. Je to důkaz, že nejsme lhostejní ke svým přáním, že dokážeme soucítit.

„Najít krásu ve smutku, naději ve ztrátě a důstojnost v prohře
– v tom je skutečné umění života.“

Arthur Miller byl významný americký dramatik a esejista.

Mohlo by se vám líbit...