Drž se svého kopyta?

Dříve bylo celkem běžné, že se člověk něčím vyučil nebo něco vystudoval, nastoupil do práce ve svém oboru a pracoval v něm až do důchodu. Maximálně párkrát za život změnil zaměstnavatele (ale kdo to snad udělal víckrát, už získal nežádoucí nálepku fluktuanta).

Dnes je situace zcela jiná a začíná být běžné, že člověk v průběhu svého pracovního života jednou, nebo i několikrát, úplně změní svoji kariéru, pustí se do úplně jiné pracovní oblasti. Někoho k radikální změně kariéry donutí vnější okolnosti. Například vystudoval obor, ve kterém nemůže najít uplatnění (některé vysoké školy, zvláště humanitního zaměření, produkují zástupy nezaměstnaných a nezaměstnatelných absolventů). Nebo zkrachovala firma, ve které pracoval, a široko daleko není jiná podobná, která by potřebovala jeho zkušenosti či specializaci. Jiné lidi vede k tomu, vyzkoušet si v životě různé práce, spíš jejich zvídavost, touha po změně, chuť experimentovat, potřeba stále se něco nového učit.

Přesto je představa, že když jsem se jednou něco naučil (vystudoval, získal v tom praxi), musím to už dělat napořád, mezi lidmi ještě poměrně hodně rozšířená. Někteří lidé jsou už měsíce a roky nezaměstnaní, ale vytrvale (byť marně) shánějí práci pouze ve svém oboru, než aby se rekvalifikovali a zkusili něco nového. Jsou ochotní dělat pouze to, co už dělali a co už umí. Jiní lidé se roky trápí v práci, která je nebaví a neuspokojuje, protože si nedovednou představit, že by mohli dělat něco jiného.

Co je příčinou naší „pracovní konzervativnosti“ ?

Proč jako ševci tolik lpíme na svých kopytech? Ano, často je to neochota ke změně nebo obava ze změny. Ale čeho konkrétně se bojíme? Hodně lidí se silně identifikuje se svou prací. Když se vám představují, jako první řeknou, co dělají, uvedou svoji profesi. Bojí se tedy možná ztráty své identity. Jiní lidé se obávají, že okolí bude považovat změnu kariéry za důsledek jejich selhání (asi v tom nebyl moc dobrý, asi ho vyhodili …). Dalším přijde líto „utopených investic“: tolik času a úsilí jsem věnoval tomu, abych se někam ve svém oboru vypracoval, přece to teď nezahodím? Někteří lidé uvízli ve zlaté kleci: práce je sice dávno netěší, ale firma dobře platí a poskytuje různé příjemné zaměstnanecké benefity … Příčinou obav je i nízká sebedůvěra: nevěříme si, že jsme ještě schopni něco nového se naučit, zvládnout nové úkoly.

Jedno naše životní rozhodnutí (například jakou školu půjdeme studovat) tak často ovlivní celý náš život. Jenže studijní obor si vybíráme v 15 letech, když končíme základní školu. A ruku na srdce, kdo z patnáctiletých dětí doopravdy ví, co chce v životě dělat? Kdo má v tomto věku dostatek informací k tak závažnému rozhodnutí? Většinou naši volbu ovlivní rodiče, případně kamarádi, někdy místo, kde bydlíme (přece nebudeš dojíždět, když máš ekonomku za rohem). Pokud jdeme na gymnázium, jenom nutnost volby o pár let posuneme, ale většinou na tom v 18 – 19 letech nejsme o moc lépe. Když pak máme konečně dost rozumu a můžeme se svobodně rozhodnout, najednou se nám zdá, že je na změnu už pozdě.

Mám pro vás ale dobrou zprávu!

Pokud vás rodiče kdysi dali na ševce, opravdu se nemusíte až do konce života držet svého kopyta. Rozhodněte se, jaká práce by vás opravdu bavila a naplňovala. Doplňte si vzdělání, najděte si vhodnou rekvalifikaci, nebo prostě jen využijte svých schopností a začněte dělat něco jiného! Je to možné. A je to taky zcela normální.

Mám kolem sebe mnoho příkladů lidí, kteří překonali strach ze změny a zahájili novou kariéru, dokonce i ve věku, kdy se řada našich spoluobčanů řídí heslem „Nějak to už do důchodu překlepu“. Znám učitele, který po 25 letech učení odešel ze školství, udělal si rekvalifikační kurz a začal pracovat jako facility manažer. Znám státní úřednici, která ve svých 55 letech dala výpověď a založila si vlastní cestovní kancelář. Znám referentku obchodního oddělení, která těsně před padesátkou odešla z firmy a začala pracovat jako koordinátorka mateřského centra. Znám manažerku, která ve stejném věku dálkově vystudovala žurnalistiku a právě nastupuje do redakce odborného časopisu. Jejich cesty a pohnutky byly různé. Společné jim je, že dokázali aktivně vzít věci do svých rukou a buď našli, nebo si sami vytvořili práci, ve které jsou spokojení.

A protože naše spokojenost v práci výrazně ovlivňuje naši celkovou životní spokojenost, pak – když zjistíme, že svoji práci už děláme jen ze setrvačnosti, z pocitu nevyhnutelnosti – není co řešit!

Pokud si na to přece jen netroufáte sami, výborným průvodcem na cestě ke změně kariéry vám může být kariérový kouč. Pomůže vám zjistit, jaký je váš potenciál, jaká práce vás bude naplňovat a uspokojovat, a pomůže vám také naplánovat si a zrealizovat konkrétní a cílené kroky.

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...