Emoce v koučování: 3. kapitola – HNĚV aneb „když zahřmí“

hněv photoOtevírám prostor pro další z emocí – hněv. Je to zamyšlení (nejen pro kouče) nad tím, jak lépe porozumět sami sobě, přesněji svému hněvu a vzdoru, případně hněvu a vzdoru klientů. Hněv máme tendenci vnímat  spíše jako negativní emoci, která je ve světě preferující štěstí, výkon, úspěch a z tváře nemizící úsměv, považovaná za nepatřičnou či dokonce zakázanou. Někdy se zdá, jako by patřila jen k těm pozičně „mocným“: rodič může zvýšit hlas na své dítě, nadřízený na svého podřízeného, muž na ženu… Většinou ji však nahrazujeme přijatelnější, ba mnohde žádanou, permanentní naštvaností či nervozitou a jistým druhem rebelství. Zbavujeme se jich pak pozdě večer na sociálních sítích či ji ventilujeme v posilovnách. Nemám ambici odpovědět na všechny otázky týkajících se hněvu a vzdoru, ráda bych opět inspirovala a otázky vyvolávala.

Hněv sebou nese energii

„Moje tělo zaplavila vlna horka. Cítím vnitřní žár jako bych se spojil s ohněm. Můj tep se zrychlil, tlak stoupal. Zčervenal jsem. Stal jsem se sopkou, která všechen ten oheň, celou ohňovou řeku vyplavila ven. Cítil jsem v sobě obrovskou sílu. Můj hlas jako hrom zahřměl… Pak už jsem jen pozoroval, jak všichni kolem strnuli…“

V takovém okamžiku sami sebe cítíme. Jsme tady a teď. Je to impuls, který často podněcuje ke změně současného stavu. Pokud dokážeme rozpoznávat hněv, lépe si uvědomíme v dané situaci své potřeby. Přijmutí vlastního hněvu sebou nese i příležitost uvědomit si více cest, jak dosáhnout žádaného cíle. To nám umožní rozšířit si repertoár chování. Hněvem dáváme svému protějšku najevo, že se nám něco nelíbí a že je potřeba v našem vztahu něco změnit. Pro druhého tím vyjasníme situaci a komunikace se může stát přímější a otevřenější. Rozpoznaný hněv nám umožňuje všimnout si konfliktu už na jeho počátku a ne až ve chvíli, kdy má ničivou sílu, protože se nám „zatmí před očima“.

Jenže (jak už bylo řečeno)…

…hněv nemá v naší společnosti dobrou pověst. Jsou lidé, kterým je natolik nepříjemný, že se vyhýbají jakémukoli konfliktu nebo i jen trochu ostřejší výměně názorů. Jen zvýšit hlas už je nepřijatelné. To často vede k tomu, že takový člověk celý život jen ustupuje, nechává si své názory pro sebe.  Pak se cítí nešťastným, opomíjeným a přehlíženým. V důsledku toho také často nežije podle svých přání.  Těžko se prosazuje v práci i v osobním životě.   

Hněv držíme v sobě

Vztekat se dupat, křičet, prskat, kopat, škrábat a bouchat rukou do stolu je v naší společnosti odsuzováno. Především my ženy se vztek učíme v sobě zamykat. Říkáme raději to, co druzí chtějí slyšet. Učíme se (za)líbit svému okolí. Jsme milé, laskavé, vstřícné, pomáhající a mnohdy odnaučené říkat „ne“. „Ne“ vnímáme spíše jako slovo, které ohrozí naše vztahy, klid a díky němu nebudeme akceptovatelné okolím. Vždyť kdo by chtěl mít vedle sebe „dračici“. Taková žena má hned nálepku „hysterka“. Na druhé straně hodná holka, která dělá jen to, co je správné a co po ní chce její okolí, je také „na zabití“:

Zdeňka, asi 45 letá žena, matka dvou synů a manželka úspěšného IT specialisty. Křehká, jemná dáma, kterou téměř není slyšet. Pro svoji rodinu uklízí, vaří, pere. Každý den dělá teplé večeře, je předsedkyní bytového družstva, pečuje o chalupu svých rodičů (seká trávu, spravuje střechu, do které zatéká). Celý den pracuje s dětmi jako vychovatelka. Stará se o pohodlí všech svých blízkých i širokého okolí. Stačí, aby jen jednou neudělala pro svého muže teplou večeři, a je oheň na střeše. Když chce radu od svého manžela, slyší zpravidla něco jako: „s takovou blbostí můžeš přijít jen ty“. Místo díků se jí dostává výtek a místo lásky přehlížení. Tahle žena přesto své okolí omlouvá. Svůj vztek obrací vůči sobě. Trpí.. Mám hluboký soucit s ženou, která nezvýší hlas a nepostaví se za sebe, svojí práci a velké srdce jen aby, dostála své společenské roli pečující a oddané ženy. Jak by jejímu okolí a životu prospělo, kdyby se občas stala dračicí?

Ukaž svůj hněv – to „zvíře“ musí ven

Když se bojíme, máme tendenci se z prostoru stáhnout, zatímco když se hněváme, máme tendenci útočit na své okolí. Potlačovaná nespokojenost je v daném okamžiku naším největším nepřítelem. Přehlížíme ji a když se nahromadí, projeví se nečekaně a nekontrolovaně vzplane. A je venku! Schytá to někdo, koho máme rádi kvůli maličkosti, bere na sebe podobu domácí násilí, na stadionech demoluje zařízení (v lepším případě), vede války proti něčemu či někomu, chová se destruktivně v organizacích…

Koučování a klientův hněv

Právě v těchto okamžicích má koučování velký smysl a v naší kultuře také velké výzvy. Vzdor, hněv či pouhá nespokojenost s něčím, co právě žijeme, bývá důležitým ukazatelem toho, kam máme vědomě nasměrovat pozornost a energii, kde se potřebujeme učit. Každá silná emoce – a hněv k nim dozajista patří – nás ovšem dokáže „vykolejit“. A tak jsme „celý bez sebe“. Necháme se strhnout vírem emocí, vypadáváme ze svého středu. V takovém stavu pochopitelně „rozum zůstává stát“. Nejsme schopni tvořivého jednání. Tím se pravděpodobnost, že se moudře rozhodneme, minimalizuje. Co v takovém okamžiku dělat?

Vládnout hněvem svým a klienta

Krok 1 – Udělte sami sobě „právo hněvat se“.
Získáme tím větší šanci, že ho poznáme v samotných počátcích a můžeme jím lépe vládnout – využívat jeho potenciál. Berte ho jako spojence v procesu koučování a oslovujte ho „přátelským“ tónem. Totéž právo přiznejte klientovi.

Krok 2 – Situace, které vedou k hněvu, jsou předvídatelné. Zkoumejte ty své.
Když to shrnu, jsou to v podstatě takové momenty, kdy se cítíme ublíženě, ukřivděně, podvedeně. Zkrátka, když je něčím nebo přímo někým ohrožena naše integrita, naše osobní hrdost, společenský status. Rozpoznávejte a uvědomujte si chvíle, kdy se hněváte. Všímejte si, jaké situace ve vás vzbuzují hněv, jaké další emoce přitom prožíváte.

Krok 3 – Dýchejte. O totéž požádejte klienta.
Asi si budete připadat jako blázni, ale několik hlubokých nádechů a výdechů vás zbaví akutního stresu. Ale ve chvíli, kdy se změníte v soptící sopku, je už na „rozdýchání“ pozdě.

Krok 4 – Neztraťte ze zřetele vlastní hranice a potřeby, stejně jako hranice a potřeby klienta.

Krok 5 – Usilujte o pochopení motivů klienta.
Rozvíjejte empatii pozorným nasloucháním tomu, co klient sděluje. Učte se odečítat z jeho verbálního i neverbálního sdělení a zpětně si domněnky o náladě druhého ověřujte otázkami. Pokuste se dočasně odsunout vlastní názory a představte si sebe sama v jeho kůži. Podívejte se na svět jeho očima.

Krok 6 – Experimentujte společně s klientem o možnostech řešení.
Využijte fantazie a připusťte různé představy o  akcích a reakcích v dané situaci. Otevřete si tím cestu k fantazijnímu prožití dosud nepřípustného jednání a k možnosti změnit scénář hněvu.

Krok 7 – Naučte se omlouvat.
To je něco, s čím cholerici absolutně neumí pracovat. Představte si sami sebe v roli, kdy schytáte dávku nespravedlivého hněvu. Určitě by vám to minimálně pohnulo žlučí… Upřímně myšlená omluva je v těchto případech nejen žádoucí, ale i nutná.

Krok 8 – Inspirujte se vzory.
Společně s klientem najděte v jeho minulosti pozitivní zkušenost či vzor, který vládne svým hněvem. Pomozte mu uvědomit si, jak se cítí, co v dané situaci pomáhá, co dodává sílu a jak ji využít (ne  zneužít), co přispívá k řešení apod.

Krok 9Zbavte se nashromážděných nepříjemných a neřešených zkušeností z minulosti.
Když je člověk permanentně jako rozbuška a chce svůj hněv ovládat, přestat naskakovat na kdejakou maličkost, pak je pro klienta řešením terapie a pro kouče supervize.  Nevyřešené negativní zkušenosti z minulosti vytvářejí negativní energii – náboj. Když se na ně dokážeme s pomocí nestranného odborníka podívat, tento náboj se vybije, a tudíž už se neprojevuje a nemůže naše jednání a chování ovlivňovat, zasahovat do nich.    

Hněv si žádá konstruktivní zacházení

Konstruktivní zacházení s vlastním hněvem umožňuje pojmenovat, co se mi ve vztahu líbí a co ne. Toto vymezení pak zpětně přináší svobodu k sebeodevzdání, k blízkému kontaktu s druhým. Vztah je dynamickým setkáním mezi dvěma lidmi, ve kterém plynule dochází k oddělování a spojování. Pokud se pouze vymezujeme, nedokážeme se s druhým setkat. Pokud převládá tendence být „jedno tělo, jedna duše“, přestáváme existovat jako jedinečné bytosti. Uvědomění si vlastního hněvu a jeho konstruktivní vyjádření nás může vést k sobě samému i k setkání s druhým.

Není to krásná výzva?

Mohlo by se vám líbit...