Emoce v koučování: 2. kapitola – CHYCENI V PAVUČINÁCH STRACHU aneb NEVAŽ SE, ODVAŽ SE

e833b50f2df6053ecd0b470de7444e90fe76e6d21eb3184295f4c5_640_afraidTentokrát se zaměřím na strach, obavy, úzkost, pochybnosti uvnitř nás. Zkrátka na pocit, který stahuje hrdlo, šíji a bedra, zvedá ramena, svrašťuje čelo, znehybňuje čelist… a ovládá lidstvo od věků. Je to úvaha nad tím, jak vládnout svým vlastním strachem a ruku v ruce s ním kráčet vlastní cestou. Nemám ambici odpovědět na všechny otázky, jen inspirovat a právě otázky vyvolávat.

Mám strach

Dobře znám ten svíravý pocit v těle. Jako by mne někdo natahoval na klíček. Ramena vytáhnu k uším. Hlavu schovám mezi ně. Ruce přitisknu k tělu a dlaně samovolně vytvoří náznak pěstí. Svraštím čelo. Zostřím svůj pohled. Skenuji. Odkud přijde „rána“? Strach, obavy často s něčím spojujeme. Obáváme se budoucnosti, bojíme se ztráty majetku, ztráty pracovního místa či společenského postavení. Strach nám nahání ztráta tělesné výkonnosti, stárnutí, nemoc, nemohoucnost, smrt. Bojíme se o své děti, bojíme se toho, že nás opustí partner, přátelé a zůstaneme sami. Míváme strach z autority, z reakce druhého člověka, z trestu a ze selhání, z odmítnutí. Strach nás drží v bezpečí známých mantinelů, mezi kterými žijeme zdánlivě spokojený a předvídatelný život. Jenže…

Vykročení ze zajetí komfortu

… jenže v určitém okamžiku je vše tak předvídatelné, že se ze života ztrácí život sám. Nadšení a vzrušení vyprchává. Zavalíme sami sebe povinnostmi, úkoly, věcmi. Ztrácíme cit pro neočekávané, pro každodenní proměnu samu. Soudíme a odmítáme neznámé, nové. Jako by život přestal být tvárnou hmotu. Ustrnul. Aniž si to uvědomujeme, denně jsme v kontaktu se smrtí, s pomíjivostí, s konečností. Jen to tak nevnímáme. Stejně jako své bytí tady a teď. Vracíme se do minulosti a vzpomínáme na to, jaké to kdysi bylo. Plánujeme, jak získat to či ono. Sníme o úžasné práci, pohádkovém vztahu, komfortním zázemí. Naše hlava a myšlenky jsou často mimo stávající realitu. Děsí nás, když se věci nedějí podle našich představ. Je hrozivé, když se vrací situace, ve kterých jsme byli bezradní a paralyzovaní. Stydíme se. Místo toho, abychom se ptali: „Co se mi to děje? Co si mám (sakra) uvědomit?“

Bez ohledu na to, jak moc odmítáme strach či se mu vyhýbáme, je dobrým spojencem. Činí nás lidskými, zranitelnými, vnímavějšími a soucitnými.

Příhoda o tom, co umí strach

Není to ani tak dlouho, kdy jsem jezdila na kempy koučů – dva, tři roky. A už opravdu nevím, koho z mých kolegů a kamarádů napadlo: „Dnes přespíme v přírodě, pod širákem. Každý sám.“ Zkoumaly jsme tehdy principy „přežití“ a schopnost člověka „postarat se sám o sebe“. Bez smečky. Letní noc a touha experimentovat sváděla k dobrodružství.

Prvním zádrhelem bylo slůvko „sám/sama“. Samotná představa vyvolávala u některých z nás úzkost, černé myšlenky, svíravý pocit a samozřejmě odpor úkol realizovat. Naopak u druhých totéž vyvolávalo vzrušení. Trumfování se. Ve vzduchu byl adrenalin. Večer se blížil.

Každý z nás se vyzbrojil karimatkou, spacákem a vyrazili jsme hledat si „bezpečný kout“ k přenocování. Mám stále v paměti svíravý pocit v žaludku. S rostoucí tmou jsem se stávala zamlklejší.

Strašidelné les

Začala jsem se vyhýbat vtipkujícím kolegům, které bavilo tropit si ze strachu druhých žerty (snad aby odvedli pozornost od svých vlastních obav). Vědomě jsem dýchala a uvolňovala hromadící se napětí v těle. Záměrně jsem si ve své hlavě malovala obrázek klidné až romantické noci. V určitém okamžiku jsem cítila, že když hned teď neodejdu, vzdám to. Vlastně mě vyhnal můj vlastní strach z výčitek, když to přenocování venku vzdám.

Sebrala jsem odvahu, spacák a vyrazila do tmy. Našla jsem si místo, kde jsem se cítila příjemně (v rámci možností). Zavrtala jsem se do spacáku a pozorovala hvězdy. Srdce slyšitelně bouchalo a já začala být unavená. Strach se vytratil a začal přicházet spánek.

V tom mě někdo zatahal za karimatku. Ignorovala jsem to. Opakovalo se to znovu. Hlavou mi běželo: „Žertíky mých vtipných kolegů-mužů“. Byla jsem rozhodnuta: „Nenechám se vyprovokovat!“ Třetí zatahání už jsem ignorovat nedokázala. Tělo se jak pružina vymrštilo. Sprostá slova na jejich adresu ovšem uvázla v krku. Jen ústa zůstala otevřená. Liška! Přímo do tváře mi civěla liška. Obrovská!

fox photo

Hlava schovaná mezi předními tlapami. Čenich vystrčený. Oči zíraly na mne. Nevím, jak dlouho jsme se jedna na druhou dívaly. V tom okamžiku se čas i dech zastavily. Srdce mi bušilo. Tělo zkamenělo. „Co teď?“ Bleskla mi hlavou informace: „Jsi větší zvíře, ukaž jí to“. Ruce mi šly v bok. Dokonce jsem si stoupla! Myslím, že jsem i vrčela. Úspěšně. Liška po chvilce utekla. Uklidnila jsem se. Vydýchala vzrušení a rozhodla se: „Zůstanu v přírodě spát sama až do rána“.

Ovšem něco zvláštního se stalo. Strach zůstal se mnou. Hmatatelně. Tělo spalo, ale nějaká moje část zůstávala stále bdělá. Slyšela jsem mluvit vánek s trávou. Poznala jsem utíkajícího zajíce kolem. Cítila jsem, že se liška znovu vrátila dříve, než mne vyzvala znovu k dialogu. Moje slyšení, cítění a celé vnímaní bylo najednou tak ostré. Nikdy jsem se od té doby necítila přítomnější, napojenější na sebe, své okolí jako právě v tomto okamžiku.

Strach, určitá míra obav v nás probouzí bdělost, ostří smysly a zvyšují pozornost tváří v tvář nebezpečí. Být v kontaktu se svým strachem je životně důležité a je to umění. Strach je radar, který vysílá signály hned, jak něco ohrožuje naše status quo, pohodu a komfort. Rozeznává objevující se hrozby, učí pozornosti k tomu, co se kolem děje a jak moc jsem kompetentní danou situací vládnout. Mezi námi a novou realitou, novými cíli stojí právě strach.

Svět kolem je nepředvídatelný

Stejně jako řeka, kolem které chodím na procházky se svým psem, plyne život mezi břehy známé a nečekané. Učili jsme se strach popírat a potlačovat: „Nejsi přeci poseroutka, vzchop se!“ Pak se bojíme všeho – že ztratíme práci, partnera, bojíme se úspěchu i neúspěchu, bojíme se být příliš šťastní, bojíme se pravdy, bojíme se chtít, bojíme se pohnout, bojíme se vybočovat, bojíme se zapadnout… Tolik se bojíme toho, co všechno bychom mohli ztratit, že jsme hrůzou připoutáni k tomu, co máme. Tak moc to ochraňujeme, že ztratíme sami sebe. Držíme se „jistého“, paralyzovaní pevnou půdou pod nohama a v jejím zajetí. Vzdáme se touhy vstoupit do vody a plout unášení proudem vln.

Strach a život patří k sobě

Je to rub a líc jedné mince. Jako koučové se s tímto pocitem setkáváme, jak u sebe, tak u svých klientů. Mnozí k nám přicházejí plní obav, pochybností a čekají, že jim dodáme kus odvahy, jistoty žít, tedy řešit určitou situaci v životě, která jim bere hodně pozornosti a drží je v šachu. Zjišťuji, že nejvíce ze všeho se bojíme žít sami sebe.

Jedni se brání zuby nehty závislosti na druhých lidech: „Jen se nenechat ovlivnit, přestal bych být sebou!“. Druzí se naopak bojí projevit sami sebe, svůj názor a postoj především v okamžicích, když není v souladu s všeobecným míněním. A tak se přizpůsobují. Další odmítá vše neznámé, nové, aby kladl důraz na stálé a předvídatelné. Oproti tomu jiní potřebují k životu proměnlivost – jako ryba vodu – a stálost je pro ně hrozivější než smrt.

Přátelství se strachem

Strach nám ukazuje sama sebe, to na čem lpíme, to kam směřujeme. Je pravdivý stejně jako dobrý přítel. Učí nás odvážit se, důvěřovat, poznávat vlastní moc a sílu, učí nás víře, pokoře a naději. Neopouští nás i když s ním v daném okamžiku nejsme v kontaktu. Může přijít nečekán, nezván a přesto přivolán situací či vnitřním prožitkem. Je učitelem.

Pěstujme přátelství se strachem. Kdo se naučí vládnout a přátelit se svých strachem, naučí se měnit svět podle svého. A změnou jako koučové provázíme. Jaký vztah máte ke svému strachu vy?

V životě vám nikdo nebude tak blízký jako váš vlastní strach. Nebojte se proto s ním seznámit. Už skauti drželi bobříka odvahy, protože věděli, že svému strachu je třeba jít vstříc. Je třeba mu jít vstříc, abychom se ho mohli zbavit. Jak říkával Franklin D. Roosevelet:

„Jediná věc, která bychom se měli bát, je strach samotný.“

Jak se spřátelit se svým strachem

1. krok: To nejdůležitější je si ho uvědomit. Žijeme ve společnosti, ve které je strach ostudou. Strach nesmí existovat! (Na muže jsou v tomhle ohledu kladeny ještě větší nároky než na nás ženy). Časem se strach naučíme skrývat či maskovat. Před poradou se šéfem nás náhle „rozbolí zuby,“ protože máme strach z jeho reakce (autoritativní šéf) a máme strach si to třeba jen připustit. Když je strachu moc, ztrácíme i sílu říci si o pomoc. Bojíme se mít strach.

2. krok: Jako „dobrého přítele“ je důležité mít ho u sebe, vědět o něm a umět si s ním poradit. Jsou v zásadě dva typy strachu – ten, co v sobě vyvoláváme my sami (uvnitř nás) a ten, který v nás vyvolává někdo jiný (vnější). Položte si otázku: Čeho konkrétně se obávám? Představte si, co nejhoršího by se asi tak mohlo stát.

3. krok: Teď máte „katastrofický scénář“ hotový. Postupně z něho ubírejte: Co je skutečně reálné? Buďte sami k sobě upřímní a dopracujte se k reálné variantě toho, co se opravdu může stát.

4. krok: Dejte dohromady 5 konkrétních kroků: Co můžete udělat pro to, aby se to nestalo?

Cvičení pro náročné

  1. Na kartičku popište situaci, které se obáváte. Například: „Obava z reakce mého týmu, když po nich chci další práci nad rámec běžných povinností“. Odložte kartičku.
  2. Představte si, kdo by situaci dokázal zvládnout lépe než vy. Vyberte 3 osoby (ze svého okolí, ze světa byznysu, z oblíbených filmů aj.), kterým důvěřujete. Možná to je Steve Jobs, vizionář značky Apple? Margaret Thatcherová, britská premiérka a „železná lady“? Babička Boženy Němcové, laskavá a moudrá žena? Co oni by řekli vašemu týmu, kdyby se ocitli ve stejné situaci? Napište si 3 příběhy s dobrým koncem. Nemáte inspiraci? Zajděte za kamarádem, přítelkyní a zapojte je do tohoto kreativního proces: „Co by řekla podle tebe Margaret Thatcher v situaci, kdy…?
  3. Podívejte se na příběhy a nechte se inspirovat tím nejlepším z každého. Co použijete vy?

Save

Save

Save

Save

Mohlo by se vám líbit...