František Hroník – O Cílevědomém a Kongnitivně behaviorálním koučinku

Foto - František HroníkFrantišek Hroník – než vystudoval jednooborovou psychologii, pracoval v různých zaměstnáních (inseminační technik, vazač břemen, noční hlídač). Vystupoval v divadelních představeních J. A. Pitínského. Po absolvování denního studia psychologie (FF UJEP, dnes MU) pracoval jako klinický psycholog. Atestoval a prošel dlouhodobým výcvikem v kognitivně behaviorální terapii, hypnoterapii apod. V roce 1996 založil poradenskou a vzdělávací společnost Motiv P. Vydal 10 knih, které se zabývají problematikou HR a managementu. Vnášel na český a slovenský trh Assessment Centre, on-line psychodiagnostiku. Přednáší na studiu MBA a odborných konferencích. Je propagátorem e-learningu a dalších inovací ve vzdělávání a diagnostice. V roce 2013 založil školu Cílevědomého koučinku.

Před časem jste založil akademii Cílevědomého koučinku. Co bylo impulzem
k tomuto kroku a jaká byla geneze Cílevědomého koučinku?

Ano, už to budou snad 4 roky. Impulzů ke vzniku bylo vícero. Hlavně jsem cítil potřebu se více zaměřit na psychologický koučink, tedy opřít se o psychologické základy a dobrou teorii.

Zkuste prosím psychologický koučink,
o kterém hovoříte, blíže popsat.

Psychologicky koučink se opírá o konzistentní teorii, byť několika psychologických směrů. Není to ale slepenec několika metod, ani bohatá životní zkušenost. Kdybychom totiž zůstali jen u zkušenosti a jejich předávání, tak jsme stále u toho, že se pohybuje slunce, nikoli země. S takovým přístupem by dnes nemohla existovat například letadla, ani by náš průměrný věk nepřekročil čtyřicet. Hranice mezi koučinkem a psychoterapií není ostrá, přesto naše kouče vedeme k tomu, aby ji u svých klientů vedli. Jestliže nějaké chování/situace dělá klientovi těžkosti ve vícero oblastech životního stylu (máme 5 oblastí životního stylu – láska, rodina, práce, záliby soukromé a společenost), tak je to spíše pro terapii. Jestliže je to více o rozšiřování repertoáru chování než o těžkostech, tak je to o koučinku, jehož pozitivní vliv se rozšíří i do dalších oblasti životního stylu.

V předmluvě  českého vydání knihy „Kognitivně – behaviorální koučink v praxi“ jste zmínil, že hlavní osou Cílevědomého koučinku je kognitivně behaviorální přístup. Mohl byste tuto spojitost čtenářům více přiblížit?

Už jako atestovaný klinický psycholog jsem se orientoval na kognitivně behaviorální terapii (KBT), která má základ v práci s prokazatelně úspěšnými postupy. Jestliže zdravotní pojiťovny v těch nejrůznějších zemích proplácí psychoterapii, tak je to vždy kognitivně behaviorálně terapie. Už tenkrát mi kolegové z jiných terapeutických směrů říkali: „No jo, vy jste o těch cílech“. Kromě cílů jsou charakteristická další východiska: Naše chování se řídí především krátkodobými důsledky. Nejsme tak dobří v řízení se dlouhodobými důsledky, jak ostatně prokázali behaviorální ekonomové. Proto se zaměřujeme na hledání udržujících faktorů. Ovšem daleko rámcovější je východisko: „Jsme různými lidmi v různých situacích“, „Každý dělá to nejlepší, co může“. Klient, koučovaný je expertem na své prožívání, kouč k tomu má respekt, nezevšeobecňuje, ale vede koučovaného k porozumění. To je první krok. Druhým krokem je zmocnění. Třeba k tomu, aby koučovaný uměl budoucí užitek prožít už teď.

Je-li tomu tak, jakou roli hraje v Cílevědomém koučinku model využívaný během kognitivně behaviorální terapie, tedy působení na oblasti myšlení – chování – emocí – tělesných příznaků?

Kognitivně behaviorální model je klíčový pro porozumění klientovi, jeho chování. Kognitivně behaviorální psychologie přichází s tím, že naše myšlení je rozhodující, že naše myšlení v nás vyvolává emoce a chování, včetně tělesných projevů. Bojíme se, důvěřujeme, přejeme si, atakujeme, vyhýbáme se něčemu podle toho, jak jsme si zpracovali naši zkušenost.

Dejme vedle sebe pojem „Cílevědomý koučink“ a „Kognitivně behaviorální koučink“. Jaké znaménko bychom mezi tyto dva směry mohli vložit, pokud je to vůbec možné?

Psychologický koučink vychází z určitého psychoterapeutického směru.  Uveďme třeba systemický koučink, gestalt koučink, existenciální koučink, kognitivně behaviorální koučink. Dnes se řada psychoterapeutických směrů přibližuje. Cílevědomý koučink má za hlavní zdroje kognitivně behaviorální terapii a logoterapii. Kromě toho, že jsem absovoval výcvik v kognitivně behaviorální terapii, poštěstilo se mi být na přednášce V. E. Frankla, který do ČR zavítal tuším v roce 1994.  Právě na ní vyslovil blízkost KBT a logoterapie, které se staly základními osami Cílevědomého koučinku.

Má absolvent výcviku v KBT nějakou výhodu nebo naopak nevýhodu při studiu a hlavně aplikaci Cílevědomého koučinku? Není hranice mezi Cílevědomým koučinkem a Kognitivně behaviorální terapií příliš tenká?

Psycholog, absolvent výcviku v KBT může mít zpočátku výhodu v tom, že dokáže do praxe dostávat teorii. Zároveň mu může velmi scházet firemní či manažerská praxe. Moc totiž nevěřím na to, že mohu být dobrým partnerem manažerovi z firemního prostředí, když se opírám jen o své psychologické či psychoterapeutické vzdělání. Výborní jsou technicky vzdělaní manažeři, rychle si osvojují základní výkladová schémata. Mají výhodu manažerské praxe.

Na začátku našeho programu ukazuji lidem fotky Mourinha a Guardioly a ptám se, jestli jsou to koučové nebo trenéři. A také se ptám, jestli by mohli přestoupit do jiného sportu a být třeba stejně tak úspěšní v tenise či veslování. Je zřejmé, že s otázkami nevystačíme, že potřebuji vědět, kdy použít radu, aniž opuštím ducha koučinku….

Existuje pro Cílevědomý koučink nějaké tabu? Jinými slovy, jsou nějaká témata či problémy, pro které není tento koučovací směr vhodný?

Nevím, takto jsem nepřemýšlel. Ve firemní prostředí jsme většinou limitováni počtem hodin. Protože jen výjimečně máme k dispozici více než 12 hodin koučinku, tak je zřejmé, že zde nemůžeme otevírat všechno možné, od dětství až po současnost. Potřebujeme se shodnout na cílech a dosáhnout pozorovatelného výsledku.  Potřebujeme umět určit ten hlavní článek a soustředit se na podstatné. Tedy není to o tématu, ale o struktuře, kterou do koučinku vneseme.

Pro která témata je naopak tento směr naprosto ideální?

Bachtirová a D. Clutterbuck v publikaci The Complete Handbook of Coaching  (2010) uvádí vhodná témata pro kognitivně behaviorální koučink. Ve všech získává maximální počet hvězdiček, jen u tématu transkulturální koučink získal jen jednu. Takové přehledy je však třeba brát s určitou rezervou. Primárně jde o to, aby si kouč a koučovaný vytvořili vztah důvěry.

Výcvik v Cílevědomém koučinku trvá 2 roky. To je relativně dlouhá doba. Byl to záměr?

Ano, protože si jen stěží dokážu představit, jak za kratší dobu skloubit znalostní, dovednostní část s osobním zráním. Jednou z nejpodstatnější dovedností kouče je pro mě umět oddělit, co je moje a co je toho druhého, tedy sebeodstup. Takový sebeodstup nelze získat za pár týdnů.

Liší se nějak nutné kompetence Cílevědomého kouče od kompetencí kouče, který je absolventem jiného koučovacího směru?

To si netroufám říci, protože moc neznám koučovací práci absolventů jiných směrů. Mohu se potkat s jejich prezentací, ale to je něco jiného. Myslím si, že však všechny koučující směry spojuje nehodnotící a neinterpretační charakter. Do toho také patří být obezřetný ve srovnávání.

Je Cílevědomý koučink vhodný i pro týmový, resp. skupinový koučink?

Určitě. Právě pro skupiny, když mají směřovat k nějakému výstupu a v průběhu nebýt těmi, kteří jsou hodnotící, interpretující, srovnávající, tak jim to dá zabrat. A právě vynaložené úsilí je vede k objevu, že to jde, dokonce lépe než dříve. Program týmového koučování právě rozvíjíme a přijdeme s ním po Novém roce.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji příjemné podzimní dny.

Save

Save

Mohlo by se vám líbit...