Iva Pondělíková: Moje ego dostávalo do držky

Bojím se, že jsem se s nikým nesrovnávala a bojovala jen sama se sebou.

Iva Pondělíková je bývalá spolumajitelka obchodní sítě Manufaktura, dnes už přední česká koučka. V roce 2016 vydala knihu Egootroctví, ve které, stejně jako v tomto rozhovoru, vede čtenáře k osobní svobodě a vrcholné manažery například k malířskému plátnu. Co znamená být otrokem svého ega? Jsou koučové jen prodavači vody a kdy je nejčastěji vyhledáváme? To vše v odpovědích, za kterými jsou nenápadně schované kýble slz.

Držím v rukou vaši první knihu Egootroctví. Proč jste ji napsala?

Jednak, protože ráda píšu a taky protože si myslím, že mám na tohle téma, co říct.

Jste s ní spokojená?

Upřímně, nejdřív mi to přišlo jako kecy chytrý tety, ale ne hloupý, to ne. Postupně se mi knížka líbila víc a víc a teď mám pocit, že se mi povedla. Od vydání jsem ji ještě nečetla, ale už se na to chystám.

Abychom se sjednotili, jak rozumíte pojmu ego?

Ego chápu jako slupku, která brání být sám sebou – někdo dělá silná ramena, někdo naopak chudinku. Život každého z nás je procházka s vlastním egem. Nejdřív si ho vytvoříme, potom nám začne být malé, staneme se jeho otrokem a začneme s ním bojovat.

Kdy jste začala bojovat s vlastním egem?

Asi v období, kdy jsme s tehdejším přítelem začali podnikat. Vzpomínám si, že v těch letech jsem si postupně začala uvědomovat, co jsem zač.

Co to bylo za firmu?

Tu budete určitě znát, teď se jmenuje Manufaktura. Za rok jsme měli sto dvacet zaměstnanců a obchod například i v Japonsku. Byla to drsná jízda plná experimentátorství, skvěle se nám dařilo a já si o sobě asi začala myslet, že jsem nejlepší na světě. Vytvořila jsem si kolem sebe krustu, kterou jsem nedokázala odložit. Uvědomuju si, že jsem se navenek občas chovala fakt jako prase – byla jsem hnusná na zaměstnance, extrémně přísná i sama na sebe. Přitom jsem uvnitř o sobě pořád pochybovala, a to žádným úspěchem nezakryjete.

Říkáte, že jste byla na zaměstnance hnusná…
A teď učíte vrcholné manažery, jak se mají chovat
k podřízeným?

To je logické, mám s tím hodně zkušeností. Po revoluci bylo opravdu umění najít prodavačku, která by se na zákazníka usmála a hezky pozdravila. Náš servis byl tehdy katastrofální a vůbec jsem nevěděla, co s tím. Klíčové pro mě bylo setkání s jednou Kanaďankou, která mě začala učit, jak vést lidi.

Co jste díky ní pochopila?

Naučila mě vést lidi jejich vlastní cestou. Do té doby jsem vůbec nechápala, že lze vést lidi i jinak, než je jenom zaúkolovat a něco jim přikázat. Tohle byl úplný opak – přístup plný respektu a porozumění. A ty výsledky byly neuvěřitelné! V řádu týdnů se děly obrovské změny a lidé nám začali pod rukama růst. Uvědomovali si svoji hodnotu a sami přišli na to, že si nakonec vydělají víc, pokud se budou chovat jinak. Samozřejmě zdaleka ne všichni.

Vidím, jak jste z toho nadšená.

Moc ráda na to vzpomínám. Hrozně mě to bavilo a šlo nám to skoro samo. Brzy jsem pochopila, že tohle je opravdu to, co chci dělat. V Manufaktuře jsem prodala svůj podíl a vydala se do světa koučování.

Jste v oboru už víc než 20 let. Kteří učitelé vás nejvíce ovlivnili a jak?

Bylo jich několik, ale tři byli klíčoví – Marshall Rosenberg, jeho žák Robert González, a Eckhart Tolle.

Dokážete říct, co vás naučili?

Jasně, ale musím se trochu zamyslet. U Marshalla je to jednoduché, ten mi otevřel svět nenásilné komunikace. To znamená, že dokážete lidem říct, co chcete, ale formou, která je pro ně přijatelná a srozumitelná. Když jsem mu šla po jedné přednášce poděkovat, zeptal se mě, jaké moje potřeby to naplnilo. Chápete? To člověka naučí se úplně jinak vyjadřovat.

Robert Gonzales tuhle komunikaci vzal do spirituální roviny – ne skrz meditaci, ale právě skrz dobře vedené a empatické rozhovory. Na dvacet dní v roce po dobu třech let jsme se zavřeli na samotě a každý si odpracoval kýble slz a vzteku. Abyste mohl mluvil opravdu vlídně a nenásilně, musí to vycházet z vás. Šroubování slov nefunguje, člověk pozná, že se přetvařujete. No a

Eckhart Tolle. To je asi největší persona spirituálního rozvoje na světě. Naučil mě, jak se ještě víc dostat do sebe. Dostala jsem toho strašně moc, ale to to už bohužel neumím popsat slovy.

Nedělám entertainment

Zeptám se teď asi blbě…

…vidím, že se toho chcete hodně dozvědět, to je dobře. Chci vás jen upozornit, že to nebude snadné přepsat, tak abyste potom nebyl zklamaný.

Proč myslíte?

To teď nechme být. Na konci to pochopíte sám. Ale omlouvám se, že jsem vám skočila do řeči. Ptejte se dál.

Dobře. Jaká je základní schopnost dobrého kouče?

Dobrý kouč musí umět vytvořit klientovi prostor a dát mu ho opravdu ze srdce, nikoliv proto, že se to má. Zároveň se naučit být co nejvíc líný a nechat pracovat klienta. Pokud je kouč na konci sezení utahaný, tak dělal něco špatně.

Takže si jinými slovy s člověkem vytvořit dobrý vztah?

Přesně tak. Vytvořit dobrý vztah, ale se vším, co k němu patří. Klient vám musí důvěřovat a cítit se s vámi v maximálním bezpečí. V koučovacích výcvicích se z velké části učíte, jak se na klienta napojit. Musíte co nejrychleji pochopit, jak k sobě vzájemně přistoupit. Někdo potřebuje tvrdší, otevřenější zacházení, někdo naopak jemnější, někdo slyší více na stručnost, někdo na výsledky, pro někoho je klid to, čeho si cení nejvíce.

Když se řekne koučování, tak si vždycky představím Franze Straku a jeho drill. Předpokládám, že o tom ale koučování není.

Víte, že se vám vůbec nedivím? Taky jsem si na začátku představovala, že na mě bude někdo řvát.

O čem je koučování? S čím mi jako koučka pomůžete?

Pomůžu vám najít odpovědi na otázky, se kterými za mnou přijdete, a budeme se snažit najít vaši vlastní cestu. Co nejvíc vás zplnomocním a dám pozor, abyste se nezabil. Zároveň se budu dobře ptát.

Sám bych to nezvládnul?

Neříkám, že to nezvládnete, ale určitě to budete to mít složitější. Všechno, co jsem se na sobě naučila, vám můžu ukázat rychleji. Přeci jen mám se svým egem a egem mých klientů velkou zkušenost. Ale nepředstavujte si to tak, že si sednete a já za vás všechno vyřeším. Samo to nepřijde, to je škodlivá iluze. Budete si to muset odmakat a brát to vážně. Takže žádný šašku bav mě, entertainment nedělám. Změna vyžaduje akci a hodně energie.

Můj editor mi řekl, že rozhovor s koučem asi nevydá, protože jste prý prodavači vody. Cítíte se tak?

Zkušenosti mohou být různé. Ale předně, klient si vybírá, za co zaplatí. Takže pokud jim dokážu pomoci splnit, co si přejí, i když je ta moje pomoc třeba nenápadná, tak vodu neprodávám. Navíc každý dobrý kouč se na konci sezení klienta zeptá, jestli chce pokračovat. Díky koučování spousta lidí vydělala velké peníze, respektive zastavila pitomé vydělávání, které jim neneslo štěstí. Vím, že jsem spoustě klientů pomohla do spokojeného života. Takže je mi vlastně jedno, jestli si někdo myslí, že prodávám vodu.

Vím, že to bude bez přípravy těžké, ale zkusíte říct, jaké změny na sobě díky koučování pozorujete? Může to konkrétněji ukázat, jak dovede koučování člověku pomoct.

Moc ráda, ale toho je tolik!

Tak já to zkusím rozdělit. Začněme s tím, jak se změnily vztahy s nejbližšími.

To je dobrý začátek, zkusím být co nejvíc konkrétní. Mám sedmnáctiletou dceru a vzpomínám si, že jsem dlouho bojovala mezi ní a prací. Vůbec jsem se k tomu neuměla postavit. Kdybych tam byla dnes se svojí vlídností, řekla bych, Ivo, vždyť ty máš dvě děti! Nevybírej mezi nimi a dej je vedle sebe! Když jsem byla s Anežkou, bylo mi líto, že s ní nemohu být víc. A v práci jsem se styděla, že tam nejsem naplno. Přitom to byla moje firma! Když jsem z okolí slýchala, že kašlu na svoje dítě, ego dostávalo do držky. Teď už vím, že jsem nekašlala. Anežka je samostatná, jen by možná tenkrát potřebovala víc hladit.

Co jste si tedy uvědomila o profesní kariéře?

Za prvé jsem se v jeden moment přestala stresovat z budoucnosti. Uvědomila jsem si, že se vždycky nějak uživím, takže nemusím vzít každý kšeft. A za druhé to, že milovat práci a pracovat naplno opravdu neznamená, že před něčím utíkám.

Jak se změnil vztah k vašim zaměstnancům. Co ve vás zůstalo z té přísné šéfky?

Co zůstalo z té přísné a nabubřelé Ivy? Ze zaměstnanců se stali kolegové a místo nařizování si spolu raději popovídáme. Z přísné šéfky je více členka týmu, která dřív nedokázala vytvořit pro ostatní prostor, aby se mohli vyjádřit. Dnes je nechá mluvit o tom, jak případný problém vidí oni. Nejsem obklopená žádnými blbci, naopak, takže věřím, že leccos vědí i lépe než já. Přísnost se více transformovala v náročnost na kvalitu, kterou vytváříme společně. Já jsem klidnější, línější a hlavně věřím v dobré konce. Přestala jsem se brát tak vážně. Taky vím, že na mě pořád vylézají moje ego-temnoty, a že i to jsem já.

To zní úplně jako příručka pro moderní manažery.

To všechno jsou opravdu úkoly, které se musí český management naučit. Uvědomit si, že nemusí o všem rozhodovat. Že má spíš poskytnout k rozhodnutí prostor a hlídat, aby se rozhodnutí uskutečnilo. Pomoct s kontakty a inspirovat ostatní svými nápady a prací.

Ještě poslední věc. Jak jste se změnila ve vztahu sama k sobě?

Nejtěžší otázka na závěr! Sama se sebou bojuju pořád. Ale rozhodně jsem si uvědomila, že jsem dobrá taková, jaká jsem. Nic takového jsem si nikdy předtím neřekla, to bylo samé ještě a ještě. Bojím se, že jsem se ani s nikým nesrovnávala, ale vedla ten boj jen sama se sebou. Teď už si toho nepotřebuju tolik dokazovat a jsem k sobě vlídnější. Všechno je dobrý tak, jak je.

Celý je mi to malý

Pokud tomu všemu dobře rozumím, tak většina zmíněných změn má jeden společný bod…

… tak to jsem sama zvědavá jaký.

Víc jste si uvědomila co a proč děláte?

Slyšíte opravdu dobře! Vybral jste z toho to podstatné. Ve chvíli, kdy na sebe začnete mít upřímný náhled, to první citlivé nazření, tak to je ono. Přesně to se s vámi začne dít a v ten moment se úplně mění hra. Postupně rozpoznáte, kdy mluvíte vy a kdy mluví vaše ego – jak vypadá a v jakých situacích vás ovládá. V životě se vám postupně začnou objevovat svobodné prvky a naučíte se sám sebe lépe chápat. Uprostřed dne pijete kávu patnáct minut a ještě se pochválíte, že konečně nespěcháte! Šéfovi poprvé řeknete, že ne. Při sexu se zeptáte, jestli by to nešlo ještě jinak.

Jak se mění vaši klienti?

To jsou opravdu krásné momenty. Když se z vrcholného manažera stane malíř, když někdo založí neziskovku nebo šachový klub. Nebo začne vytvářet korporátní svět, kde se dá žít, nikoliv přežívat. To je smysl mojí práce. Věřte mi nebo ne, ale někdo třeba jen začne déle spát a přestane mít výčitky, že není každé ráno v šest na nohou. Lidé se zkrátka začnou vracet ke své podstatě a hledají energii pravého já – ta dovede zázraky.

Rychlost sytí ego, takže jeden z největších fíglů je prostě zpomalit.

To zní snadně.

Opak je ale pravdou. Ta vnitřní změna vyžaduje systematickou práci, pokoru a velkou trpělivost. Ale nemusí to být za každou cenu dřina, to je další nefunkční vzorec našeho ega. Spíš si sednout, spočinout a uvědomit si, co se děje. V takových chvílích vám totiž začne docházet hodně věcí a zjistíte, že někde něco drhne a že je vám tam těsno.

Předpokládám, že s tím zpomalením budeme mít největší problém.

Přesně tak. Ta ochota se zastavit, být líný a všímat si, je často ta největší obtíž. Proto dávám klientům schválně za úkol vypít o samotě sklenku vína nebo si zajít na večeři a nechat telefon v autě. To jsou přece krásné úkoly. Buďme chvíli nedostupní a poslouchejme se!

V jaký moment vás lidé hledají nejčastěji?

Sám jste mi vyprávěl svůj příběh, takže to asi víte. Většinou je to období kolem čtyřicítky, kdy se člověk zbaví závazků, hypoték a děti už přestávají být dětmi. Má všechno, ale pořád není šťastný. V ten moment se objeví otázky typu: jaký to tady má všechno smysl nebo jakou tady mám zanechat stopu.

A s tím vším lidem pomáháte.

Ano.

Proč k tomu nedochází dřív než kolem čtyřicítky?

Protože po škole, dnes už během školy, často bezmyšlenkovitě naskočíme do první práce, brzy si vezmeme hypotéku a jedeme jako šroub. Ani si neuvědomíme, kdo vlastně jsme. Přitom to není žádná raketová věda. Stačí si každý večer sednout a uvědomit si, jestli jsem všechny ty věci dělal pro sebe nebo pro někoho jiného. Proč dělám to, co dělám. Opravdu to chci nebo si jen něco dokazuju? Máme štěstí, že pravé já začne dřív nebo později křičet a chce se mu ven. Dobrý signál je ta obecná nespokojenost, nemoc, nebo různé osobní krize. Myslím, že nastupující generace to v některých ohledech má srovnanější v hlavě. Tedy hlavně nechápe workoholismus svých rodičů a nespadne snadno do stejných pastí.

Takže se tělo nakonec postará samo?

Myslím si, že nám příroda nějak pomáhá, abychom se z toho nezbláznili. Že nám tu facku nakonec dá. Je mi ale vždycky hodně líto, že tím signálem musí být poničené zdraví, rozpadlé dlouholeté partnerské nebo přátelské vztahy, nebo vyhazov z práce.

Vzpomenete si, od čeho jste se v poslední době osvobodila?

Konečně jsem se rozhodla, že opustím trénování rychlosti na dlouhé běhy. Uvědomila jsem si, že fakt nepotřebuju zaběhnout maraton v nejlepším čase. Prostě ho dám o pár desítek minut pomaleji, no a co! V puse jsem to měla už dávno, ale teď konečně vím, že nemusím. To je taková úleva!

Už mám jen poslední otázku. Nad čím v poslední době nejvíc přemýšlíte?

To je teda hodně zajímavá otázka. Víte, hodně teď řeším vztah s dcerou. Je na prahu dospělosti a uvědomila jsem si, že mi vlastně chybí. Je to asi období, kdy dítě odchází z hnízda, já bych ji chtěla víc, ale ona matku nepotřebuje.

Máte výčitky?

Asi tam něco je, ale naučila jsem se s tím smířit. Robert Gonzalez říká, že nelze neztraumatizovat dítě. Všechno jsem udělala nejlíp, jak jsem uměla a žádné veleškody jsem nenapáchala. Anežka mohla být vymazlená, ale já jsem tady taky mohla teď sedět a nevědět, co se životem. Vy mi dáváte! Víte co? Teď se na něco zeptám já vás… 

Klidně. 

Už víte, proč to budete mít s tím rozhovorem těžké?

Možná ty intimní momenty bude těžké dostat na papír.

Jen hodně z těch hlubokých věcí je těžké vyslovit nebo napsat. Slova nedovedou všechno. Právě jste pochopil, o čem koučování je. Možná by vám šlo dobře, vůbec mi nevadilo vám to všechno povídat.

Já vás ale původně oslovil s úplně jiným tématem!

To máte pravdu. Chtěl jste vědět, jak se změnit.

Vůbec jsme se k tomu nedostali.

Myslíte?

The following two tabs change content below.
Vojtěch Hodboď

Aktuální články od: Vojtěch Hodboď (více)

Mohlo by se vám líbit...