Iveta Clarke – O profesních organizacích a budoucnosti koučování

Iveta Clarke

 

Byla jste členkou České asociace koučů, nyní působíte v ICF. V čem vidíte přínos profesních organizací koučů?

Jejich přínos je dle mého velmi individuální. V podstatě všechny organizace dbají na čistotu koučování, vydávají etické kodexy pro ochranu svých členů i jejich klientů, poskytují platformu pro vzdělávání koučů, zvou odborníky ze zahraničí, pořádají workshopy a diskuzní skupiny pro etická témata, zprostředkovávají platformu pro supervizní skupiny – tohle všechno se tam děje. Jako člen si sama vybírám, k čemu mi moje profesní organizace je dobrá. Zároveň ale platí, že užitečnost profesní organizace si její členové sami určují. Nemělo by to být jen o tom, že zaplatím členský příspěvek a čekám, až pro mě „moje“ organizace něco udělá anebo co mi nabídne. Jako člen mohu navrhnout, k čemu vlastně chci tu organizaci využít. Aktivně spoluvytvářím její smysl. A to se bohužel příliš neděje. Bylo by skvělé, kdyby členové obecně nesli větší odpovědnost za to, co se v jejich profesní organizaci děje. Myslím, že je to celé o tom, jak jsme zvyklí v jakékoliv skupině fungovat. Rádi se schováváme pod hlavičky institucí, protože je to pohodlnější. Prostě zaplatíme členský příspěvek, zvolíme vedení (to v lepším případě) a čekáme na jeho iniciativu. Pak buď jsme, nebo nejsme spokojeni, anebo – a to často s kolegy rozebíráme, co je vlastně příčinou – zůstáváme pasivní.  Neradi na sebe bereme odpovědnost. Jako koučové ji stále nabízíme svým klientům a sami ji úplně nepřijímáme.

Je docela odvážné to takhle říct.

Myslíte?  Možná mě trápí, že pasivitu vnímám spíše u těch kolegů, kteří už jako by zázemí profesní organizace nepotřebovali. Je  celá řada nových, profesně mladších koučů, kteří potřebují někam patřit, učit se a sdílet; ti přicházejí s novou energií. Očekávají podporu od zkušenějších. A tam máme rezervy. Hlídáme si know-how. V ICF existuje několik zájmových skupin – takzvané SIG, vedené zkušenými kouči. To je dle mého záslužná práce: něco dělají, něčemu dávají ducha, přemýšlí o tom. Vždycky je to o energii a o ochotě a otevřenosti lidí. A ta buď je, anebo není.

Zjednodušeně, k čemu jsou tedy profesní organizace koučů?

Jsou vymezeným a bezpečným prostorem, který je plně k dispozici členské základně. Aby organizace našla a naplnila svůj účel, potřebuje mít aktivní členy.

Zástupci ČAKO, EMCC a ICF spolu vytvořili platformu pro společnou diskuzi o etice v koučování (www.eppok.cz). Jak EPPOK vnímáte?

Je to úžasná a viditelná aktivita a jedna z prvních iniciativ, která se snaží dívat se na to, co máme společné, a ne co máme rozdílné. Společná je snaha o čistotu a kultivaci profese, dodržování nejen kompetencí, ale i etických pravidel. Myslím si, že tady pak skutečně jde hlavně o klienta. Nebo vlastně spíš o to, co ten klient zařizuje ve společnosti, když se pak vrátí do svého prostředí.

Kouč má tedy velkou odpovědnost a koučování má velký přesah.

A to je na tom právě vzrušující. Zůstaňme například u etických pravidel. Pokud jednáme eticky, vystupujeme jako role-model: sdělujeme tím, že eticky postupovat je v pořádku. Pak je jedno, do kterého prostředí se klient vrací, ale má představu, jak by taková etika mohla vypadat. Neříkám, že koučové mají patent na to, co je etické a co nikoliv, naopak máme obrovské pole působnosti, kde se zlepšovat. To, že se tři profesní organizace propojily a veřejně diskutují o etice, je pro mě počin, který ovlivňuje celou společnost, přímo. V tom rozhodně mají profesní organizace smysl. Když nic jiného, tak se alespoň zvyšuje citlivost k existenci etických dilemat. Lépe si jich všimneme. Vyhledáme kolegu z profesní organizace, ze supervizní skupiny. Zvednu telefon, zavolám někomu, komu důvěřuji a zeptám se: jak ty bys to řešil? Nemáme patent na to, abychom vždy všechno věděli. Potřebujeme si ale všimnout, když se nám něco nezdá.

Co vaše nějaké nedávné etické dilema?

Těch je tisíc! Každý z nás se přece občas pohybuje v šedé zóně, kde není striktně dáno, jak se správně rozhodnout. Některá naše rozhodnutí nejsou prostě jen černá, nebo bílá. Už jsem v té etické myšlenkové mapě mnoho let, tak si stále kontroluji, jestli to, co dělám je pro mě etické, nebo ne.

Jak to kontrolujete?

Je to vnitřní, subjektivní pocit, že já se cítím, nebo necítím s něčím úplně ztotožněná.

Docházíte pravidelně na supervizi?

Pro svoji jistotu, že dělám práci dobře, si supervizi několikrát do roka zaplatím. Supervize je, když si někdo seniornější poslechne moji práci a přes optiku kompetencí posoudí, jestli ta práce byla v pořádku. Každý kouč si čas od času musí svoji práci nechat zkontrolovat.

Dělají to koučové?

To já nevím. Je to svobodná a otevřená profese a každý máme svou hranici etiky nastavenou jinak. V tomto ohledu jsou velmi užitečné profesní akreditace, kde se supervize prostě vyžaduje a každý akreditovaný kouč ví, jak je to důležité, užitečné a o čem je řeč. Myslím si, že je to i na klientech. Klienti jsou dneska už sofistikovaní a mohou se klidně zeptat: kolikrát jste měl supervizi za tenhle rok? A máte vy nějakého kouče, se kterým pracujete, pane kouči?

Změňme trochu téma. Jaká je podle vás budoucnost koučování?

Odpovím tím, co vidím za posledních deset let. Dochází, nebo už došlo ke kvalitativní změně. Za prvé, klienti jsou mnohem edukovanější. Ledacos o naší profesi vědí a umí nám položit důležité otázky. Za druhé na našem trhu je už značná četnost koučů, čili lidé si mohou vybrat toho, kdo má zrovna to, co oni potřebují. A za třetí, dochází k vyšší sofistikovanosti lidí obecně – máme víc informací a začínáme na sobě víc pracovat. Vidím to i na tom, jak mladší a mladší jsou klienti, kteří chodí na koučování a jakými tématy se zabývají. To musí mít vliv na kvalitu naší profese, která nutně reflektuje potřeby klientů. Nevím, kam až půjde tenhle trend. Někde jsem četla, že dnes existuje už třetí generace koučování. První generace byla o tom pomoci najít klientovi rychlé řešení, to byl např. model GROW. Druhá generace koučování už jde mnohem hlouběji. Pracujeme s hodnotami a zviditelňujeme klientovi jeho myšlenkový proces. Třetí generace koučování vychází z toho, že v dnešní době a na úrovni naší schopnosti zvědomování už nenacházíme obecně aplikovatelná situační řešení. Hledáme spíše otázky, které je nutno si položit. Nehledáme odpovědi, ale potřebujeme si vyjasnit téma. To, co klient hledá, tak vzniká jen v otevřeném dialogu, ve kterém kouč používá i sebe sama ve společném pohledu na klientovo téma. Třetí generace koučování je symetrický, partnerský dialog, jehož předmětem je komplexita a složitost života.

Třetí generace koučovánívypadá jako setkání lidí, kteří si spolu prostě dobře promluví. Je to ještě koučování?

To je dobrá otázka. Podle mého ano. Tento styl dialogu totiž stejně  musí splňovat určité zákonitosti. Jak já bych si přála, aby lidi takhle spolu mluvili běžně! Jenže ukažte mi někoho, kdo si takhle s vámi přirozeně povídá. Moje zkušenost je, že lidi potřebují smysluplnou konverzaci, ve které hledají pochopení sebe sama, a že ji prostě nenacházejí. Narazí na nesouhlas, na hodnocení, na předpoklady o druhých lidech, narazí na status, na to co je správné a co není… Učící se dialog pořád zachovává pravidla nehodnocení, nevědění a zvědavosti. Klientovi i zde stále nabízíme prostor, kde může bezpečně experimentovat.

Číslovat generace koučování se mi líbí. Jak si představit čtvrtou generaci?

Já bych chtěla, aby čtvrtá generace byla zaměřena už kolektivně… To znamená například, že se začneme cíleně učit, jak spolu mluvit. Prostě si to představte jako součást vzdělávání lidí na téhle planetě. Tedy nejenom umět mluvit, ale umět mluvit s někým. Učit se poslouchat jeden druhého, rozlišovat naše hodnoty od hodnot druhých, žít v diverzitě a méně hodnotit. Popřeme naši fyziologickou podstatu a začneme více používat tu část našeho lidského mozku, která je o uvědomění si našeho vlivu na druhé lidi. Jako koučové máme velkou práci, jak tohle dostat do většího systému, než jen mezi lidi, se kterými pracujeme.

Není to nevyžádaná zakázka, chtít způsobit tuhle změnu ve společnosti?

To je otázka, jestli pořád pracujeme podle stejných pravidel, nebo ne. Samozřejmě, nevyžádaná zakázka bude vždycky špatně, protože tam budeme něco dělat násilím. My musíme vytvořit kritickou masu, která už ví, že zvídavost a zodpovědnost je užitečnější, než být obětí. Ve chvíli, kdy vznikne kritická masa, vznikne i nějaká větší veřejná zakázka. Je jedno podle jaké metodiky s klienty pracujeme, de facto děláme totéž a směřujeme k vytvoření kritické masy. Nevím, kolik to je lidí. Hodně lidí už má kouče a přemýšlí o sobě ve vyšším kontextu, než jenom kolik mám peněz, kde zbohatnu a co mám dělat. Možná, že v budoucnosti koučové už nebudou potřeba. Ale myslím, že se to nestane v našem životě, aby všichni najednou vzali odpovědnost za sebe a za to, co způsobujeme v druhých lidech. Je to proces, ale vím, že už na tom společensky pracujeme.

Autor rozhovoru:

Fotka_garant_Pavel WieserPavel Wieser
kouč, student psychologie
člen představenstva ČAKO

linkedin

Mohlo by se vám líbit...