Jak nás ovlivňují naše PŘÍBĚHY OBĚTI

Zdroj: theartsdesk.com

Bylo mi 14 let, se skautem jsem byl na letním táboře a konečně jsem docílil vytouženého cíle. Přišel můj velký den, byl jsem jmenován Vedoucím dne. Jednou z povinností. Vedoucího dne bylo podat hlášení o stavu tábora na večerním celotáborním shromážděním. Stál jsem před nastoupenými táborníky, mnozí z nich byli dospělí, bylo nás asi sto dvacet. Už, už jsem chtěl přednést svou zprávu, ale narazil jsem. Nebyl jsem schopen vydat ani slovo. Projevila se má vada řeči – koktání. Dostal jsem se pod stres. Srdce mi bušilo, začal jsem se rychle potit. Nevěděl jsem, co dál. Postupně jsem zvládl vykoktávat slova. Nějak to přece šlo. Pak jsem uslyšel smích z několika míst. Ostatní se mi posmívali. To jsem nečekal. Nikdy předtím se mi to nestalo. Proč to dělají? To neví, že s tím nic neudělám? Netuší, že takhle to prostě je? Byl jsem ponížený, znechucený a osamocený.

Naše příběhy nás ovlivňují

Příběhy o tom, jak jsme se stali obětí, má každý. Často jde o příběhy, které jsme nespočetněkrát vykládali ostatním za účelem přesvědčit je, že jsme obětí. Někdo se mi vloupal do bytu a ukradl televizi, někdo mi naboural auto, soused mě vytopil, kolega mě pomluvil u nadřízeného nebo někdo sabotoval mou práci. Vzpomínky na tyto události jsou často zdrojem strachu, úzkosti, obavy, odporu či vzteku, mohou to být zkušenosti, které nás ve dne nenechají v klidu žít a v noci nám nedají spát.

Tyto zážitky ovlivňují naše prožívání a myšlení, někdy i dlouhou dobu po této nepříjemné události. Je totiž rozdíl mezi tím stát se obětí a být obětí. Každý z nás se přirozeně čas od času stane obětí. Jsem opravdu naštvaný či mám strach, když mi někdo v cizině ukradne kufr. Přirozeně můžu podniknout akce k nápravě dané situace: zavolám policii, snažím se získat svůj majetek zpět a dovést viníka před soud. Jak dny a týdny ubíhají, můj život se po všech stránkách, včetně emocionální, vrátí do normálu. Pokud ale i za deset let cítím úzkost a odpor ke svým tehdejším spolutáborníkům, dovoluji jim tak, aby mi stále ubližovali. Jsem obětí.

„Dokud neučiníme nevědomé vědomým, bude to nevědomé řídit náš život a my tomu budeme říkat osud.“

Carl Gustav Jung

Pokud si myslím, že jsem stále obětí dětského posmívání se, ovlivňuje to můj život. Například tak ostatní, třeba podvědomě, považuji za hlupáky, což se projeví navenek. O dvacet let později po incidentu můžu mít problémy navazovat vztahy, moje přesvědčení se bude chtě nechtě projevovat v mém chování: „Ty mi stejně nemůžeš rozumět. Nevíš jaké to je.“ Přestože se pak snažím obklopovat se přáteli ze všech sil, nemusí se mi to dařit právě kvůli mé zakořeněné víře.

Přijetí odpovědnosti

Přijetí odpovědnosti za to, co se mi v životě děje, je stěžejní součástí spokojeného a naplněného života, pomáhá totiž vyčistit mé podvědomí. Přijetí odpovědnosti mi dává sílu do života. Má odpovědná verze úvodního příběhu zní takto:

Věděl jsem den dopředu, že budu Vedoucím dne. Měl jsem možnost dopředu probrat s vedoucími případné nesnáze způsobené vadou řeči. Určitě by mi vyšli vstříc. Nebylo to poprvé, kdy jsem koktal. Už předtím jsem při svých problémech s řečí zažil smích ostatních. Tato reakce je relativně obvyklá, tudíž jsem ji mohl očekávat. O to více tím, že mnozí mí spolutáborníci byli mladší a nevěděli, jak je vhodné se v takové situaci zachovat. Na své vystoupení při nástupu jsem se mohl lépe připravit. Kdybych věděl, co budu říkat, nedostal bych se pod takový stres. Jasně vidím, jak jsem vytvořil svou zkušenost tím, co jsem udělal, jakož i tím, co jsem neudělal.

Všimněte si, že ve své původní verzi příběhu příhodně vynechávám fakta, která se mi nehodí k mému účelu být obětí a ohrožují tak benefity, které získávám ze svého příběhu oběti, jako je například uznání či politování od ostatních. Naše příběhy oběti také často zahrnují spoustu věcí, které jsou pozměněné či přidané, jen aby naše prezentace lépe přesvědčila ostatní. Ve své odpovědné verzi neospravedlňuji posmívání se. Jen přiznávám zodpovědnost za to, co se mi přihodilo. Má odpovědná verze neslouží k minimalizaci bolesti z mé zkušenosti. Abychom se dokázali s bolestí vyrovnat, musíme si ji nejprve přiznat a poté ji zdravě prožít aniž bychom ji popírali či se jí vyhýbali skrze intelektuální cvičení.

Naše mysl má tendenci nafukovat zážitky do rozměrů, které zásadně přesahují to, co se opravdu stalo. Neutrální pozorovatel by snad popsal můj příběh jako: Chlapec před nastoupeným táborem koktal. Několik dětí se smálo. To by se ani nedostalo do okresních novin. Nemůžeme změnit svou minulost, ale můžeme změnit to, jaký s ní máme vztah.

CVIČENÍ:

Napište svůj příběh oběti s cílem přesvědčit čtenáře, že jste oběť. Vstupte do své zkušenosti, spojte se s bolestí oběti v této epizodě Vašeho života. Délka příběhu není stěžejní, zároveň čím více daný příběh prožijeme, tím silnější bude tento proces. Doporučuji minimálně polovinu A4.

Nyní na nový list papíru napište odpovědnou verzi tohoto příběhu. Verzi, ve které přijímáte 100% odpovědnost za to, co se Vám přihodilo. Bez ohledu na to, jestli věříte této verzi, ponořte se do tohoto procesu s plnou emocionální energií, s cílem přesvědčit čtenáře, že jste odpovědní. Jednoduše si všímejte toho, co se ve Vás děje.

Zdroj cvičení: Semináře Satvatove s Davidem Wolfem v USA. Podobné cvičení uvedeno také v knize: Wolf. D. B.: Relationships That Work: The Power of Conscious Living.

Save

Save

Save

Save

The following two tabs change content below.
Jindřich Pokora

Aktuální články od: Jindřich Pokora (více)