Jak se rodí kouč

e836b40c2ff3073ecd0b470de7444e90fe76e6d31ab3144597f1c0_640_coachTento článek je určený hlavně pro současné i budoucí kouče, ale může být určitě užitečný i pro jejich klienty.

Co člověk potřebuje k tomu, aby se stal koučem? Asi vás okamžitě napadne, že k tomu musí mít určité osobnostní předpoklady. Minimálně by měl být zralou, vyrovnanou osobností, měl by mít jasno sám v sobě, ve svých hodnotách a prioritách, znát své silné i slabé stránky. Kromě toho potřebuje spoustu specifických znalostí a dovedností – adepti na koučovací profesi je většinou získávají pomocí tréninků a výcviků, později také pomocí mentorinku či supervize.
Dobrým koučem se ale člověk nestane ze dne na den. Nestane se jím ani okamžikem převzetí certifikátu z koučovacího výcviku (byť by byl sebekvalitnější). Dobrý kouč musí „uzrát“, a během tohoto zrání prochází různými vývojovými stádii. Obvykle jsou čtyři. Poznáte se v některém z nich?

První stupeň: Zaměření na sebe sama

Začínající kouč bývá vysoce motivovaný, ale zároveň ještě vnitřně nejistý svou novou rolí a vlastní schopností ji naplnit. Protože ještě nemá vytvořená kritéria, podle nichž by sám hodnotil svůj výkon, je pro něj velmi důležité, a může cítit velkou závislost na tom, jak jeho práci vnímají a hodnotí druzí – klient, mentor či supervizor.
Pro zkušeného pozorovatele je v tomto stádiu poměrně snadné odhadnout, jaký koučovací výcvik kouč absolvoval a k jakému koučovacímu směru nebo škole se hlásí.
Při práci s klientem mívá začínající kouč tendenci zaměřovat se pouze na určité stránky nebo aspekty koučování, je pro něj ještě obtížné mít dostatečný nadhled a přehled o celém koučovacím procesu. Nedokáže vždy udržet „koučovací pozici“ a stává se mu, že začne sám přemýšlet o tom, jak by řešil klientův problém, místo aby přemýšlel o klientovi, jeho zdrojích a potenciálu k řešení. Od koučování očekává rychlé, někdy okamžité výsledky, a může být proto netrpělivý, nebo mít strach, že se klient nikdy „nepohne“.
Kouč se soustředí na to, aby postupoval „správně“ – tj. dodržoval určitou strukturu rozhovoru, kladl „správné“ otázky. Mívá tendenci přeceňovat dílčí techniky a používá je i v situacích, kdy nejsou tak úplně na místě. Někdy klienta doslova zahltí mnoha různými technikami, aniž by bylo úplně jasné, proč a s jakým očekáváním právě tyto techniky používá.
Ke zvládnutí zcela přirozené úzkosti a nejistoty začínající kouč potřebuje hlavně kvalitní zpětnou vazbu od mentora nebo supervizora, povzbuzení a ocenění svých pokroků.

Klíčová otázka tohoto stádia zní:

Uspěji v téhle práci?

Hlavními riziky jsou: nadměrné mechanické používání technik nebo snaha hrát si na experta.
Nejdůležitějším nástrojem dalšího rozvoje kouče v této fázi je trénink a mentorink. Supervize v tomto stádiu často vyvolává obavu, jak bude kouč „hodnocen“ a zda se ukáže jako dostatečně „dobrý“, proto se k ní málo začínajících koučů odhodlá.

Druhý stupeň: zaměření na klienta

Kouč už překonal počáteční nejistotu, a ve druhém stádiu obvykle kolísá mezi nadměrným sebevědomím a pocity zahlcenosti. Nicméně si začíná uvědomovat, že stát se koučem je dlouhý a namáhavý proces. Objevuje, že naučené modely, struktury a techniky nejsou samospasitelné, že nástroje, účinné v některých situacích, jsou jindy zcela neúčinné a nepoužitelné.
Některé dovednosti (vedení rozhovoru, kladení otázek …) už jsou natolik zažité a zautomatizované, že se kouč nemusí tolik soustředit sám na sebe a na to, zda to dělá „správně“, ale může se více soustředit na klienta. Posiluje svoji schopnost aktivního naslouchání. Více se ptá:

Co by teď zrovna bylo užitečné pro tohoto klienta?“,

než

Jaký nástroj ze svého koučovacího „kufříku“ mám teď použít?“.

Kouč se často specializuje na určitou skupinu klientů, zpravidla takových, kteří jsou mu něčím blízcí nebo podobní a se kterými se dokáže snáze identifikovat.

Odvrácenou stránkou většího zaměření se na klienta může být přílišná snaha o empatii, vcítění se do klienta. Kouč se může nechat příliš „vtáhnout do hry“ a převzít klientovu interpretaci situace jako jediné možné. Také může mít tendenci přebírat odpovědnost za klienta, za dosažení jeho cílů.

Klíčová otázka zní:

„Pomůžu klientovi, aby uspěl?“

Hlavními riziky jsou: nejasné hranice mezi sebou a klientem, přebírání odpovědnosti. Nejdůležitějšími nástroji rozvoje jsou mentorink a supervize.

Třetí stupeň: zaměření na proces

Kouč na tomto stupni už dokáže pružně přizpůsobit svůj přístup, aby vyhovoval potřebám konkrétního klienta v konkrétní situaci a kontextu. Prohlubuje se schopnost naslouchání na více úrovních: kouč už tolik nenaslouchá obsahové stránce (co klient říká), ale více si všímá jeho prožívání (jak se přitom cítí, jaké emoce vyjadřuje), jeho vzorců chování a myšlení (jak klient obvykle interpretuje určité situace a jak v nich obvykle reaguje, co se v jeho chování a myšlení typicky opakuje), jeho identity (jak klient vnímá sám sebe a za koho chce být považován), jeho hodnot (co je pro klienta skutečně důležité).

Kouč je schopen vidět klienta v širším kontextu. Je schopen zároveň se plně účastnit sezení s klientem, a zároveň mít nadhled, umožňující vidět současný obsah a proces v souvislostech.
U kouče na tomto stupni už není tak snadné rozpoznat, jaký koučovací výcvik absolvoval, protože poznatky z výcviku už nepoužívá jako naučenou technologii, ale integroval je do své osobnosti a vytvořil si vlastní, specifický koučovací styl.

Klíčová otázka zní:

„Co všechno se v tomto procesu odehrává?“

Hlavní riziko: ustrnutí ve vývoji – kouč už dostatečně ovládá své „řemeslo“ a necítí potřebu dále se rozvíjet.
Pro další rozvoj kouče je právě v tomto stádiu velmi důležitá pravidelná supervize.

Čtvrtý stupeň: zaměření na systém

Kouč na tomto stupni dosáhnul „mistrovské“ úrovně, která se vyznačuje osobní autonomií, profesní sebedůvěrou, osobní jistotou, stálou motivací a zároveň vědomím potřeby stále se učit a čelit vlastním osobním a odborným rezervám. Kouč si zároveň uvědomuje sebe sama, klienta, proces i širší kontext. Vnímá je jako systém. Dokáže pracovat s různými klienty, bez ohledu na jejich historii, zázemí, profesní zaměření a kulturní rozdíly.

Klíčová otázka zní:

„Jak se všechny prvky tohoto systému navzájem prostupují a ovlivňují?“

Možným rizikem v tomto stádiu může být pocit vlastní omnipotence („Dokážu prostřednictvím koučování pomoci komukoli s čímkoli“). Co se týče rozvoje, v tomto stádiu kouč stále ještě profituje ze supervize, ale zároveň se může sám stát mentorem nebo supervizorem.

Na jakém stupni se nyní jako kouč nacházíte?
Co by asi řekli vaši klienti?
Co by řekl váš mentor nebo supervizor?
Co by vám teď nejvíce pomohlo posunout se do dalšího stádia?

The following two tabs change content below.
Irma Bohoňková

Aktuální články od: Irma Bohoňková (více)

Mohlo by se vám líbit...