Jako bych už to měl

trenér photoS mladými sportovci je radost pracovat. Přes všechny potíže a problémy, které patří k jejich věku, přece jen nejsou ještě tolik zatíženi dospěláckými starostmi o práci, složenky či chátrající vztahy a je v nich cosi ryze dětského, spontánního. Něco, co u mnoha dospělých již není k mání a je dávno potlačeno. Sní své životní a sportovní sny o kariéře profesionálního sportovce a s energií sobě vlastní tvrdě pracují na svém kondičním rozvoji. Alespoň u většiny to tak je.

Shodou okolností se mi naskytla příležitost pracovat s několika mladými hokejisty v rámci přípravného předsezónního kempu. Po hodinové přednášce, kde se seznámili s obecnými informacemi o koučovacích principech, mentálních aspektech sportovního výkonu a přínosech spolupráce sportovců s koučem, se jich “na zkoušku“ přihlásilo celkem 14 (ze 30ti). Zkouškou myslím možnost vyzkoušet si individuální koučování formou diskrétního rozhovoru. Pro mě vysoké číslo a příjemné překvapení. Když to srovnám se zkušenostmi z fotbalového prostředí, kde je tento přístup stále spíše odmítán i přes nezpochybnitelné přínosy trenérům a hráčům…

Jaký je z této zkušenosti výstup?

Mladí sportovci řeší podobná omezení jako jejich starší kolegové. Zde jsou nejčastější témata:

  • Neumím přenést svou výkonnost z tréninku do zápasu
  • Málo si věřím, mám malé sebevědomí
  • Jsem před zápasem nervózní
  • Bojím se kritiky a reakcí trenéra nebo rodičů
  • Mám těžké nohy (ruce) a nevím co s tím
  • Neumím se srovnat s chybou v utkání, bojím se dál hrát

Možnost vyjádřit se

Absolutně nejsilnějším zážitkem pro mne byla totální otevřenost kluků a silná důvěra v mou osobu! Sypali vše ze sebe jak z bezedného pytle! V mých očích je to zřejmý důsledek často nedostatečné (nebo téměř nulové) komunikace trenérů s hráči. Starý, někdy až direktivně Napoleonský přístup ještě stále není překročen a jeho hluboké zakořenění nedovoluje hráčům v komunikaci s trenéry překročit most, který je vystavěn z cihel strachu z odsouzení, či nepochopení vlastního názoru. Mladí lidé prostě potřebují mluvit, vynášet svá slova a názory na povrch a dávat tak svému snažení význam. Jak moc by pomohlo, kdyby se dalo s trenéry občas mluvit bez kritického a hodnotícího přístupu z jejich strany (blíže v jiných příspěvcích). Největším efektem našich 45 minutových rozhovorů byl, kromě konkretizování nejbližších cílů, pocit obrovského uvolnění. A nikoli toho zakázaného…

Vše už máme

Síla koučovacího přístupu zazářila v momentě, kdy jsme ukončili jeden z rozhovorů. Na otázku, co si klient odnáší, odpověděl zhruba tohle:

Mám pocit, že to, co jsem objevil, by měl mít každý sportovec. Vlastně mám takový dojem, jako by to ve mně někde už bylo. Jako bych to vše už uvnitř měl. Jen jsem to teď vytáhl na povrch…“

Krásná úvaha sedmnáctiletého kluka. Co tento MEGA objev ukazuje? Co to znamená a jak si to vysvětlit?

Koučování vychází z předpokladu, že vše, co potřebujeme k překročení svých překážek, už nosíme v sobě…

… a tento názor potvrzuje mladý hokejista čistotou a upřímností svého vyjádření, aniž by mu kdokoli napověděl… A na co vlastně přišel? Objevil, že za úspěchem stojí jeho vlastní píle a vytrvalost. Vytrvalost a odhodlání vydržet ve svém snažení. Ochota vytrvat na své cestě, důvěřovat ji a nepřestat usilovat o svůj sen, i když to právě nejde podle představ.

Hodnocení, kritika, odsouzení

Jak jasné!!! Každý trenér by žasl, jakou krásnou hloupost to ten kluk vymyslel!!! A rodiče? Řekli by, že už mu to říkali snad tisíckrát!!! Jako bych se slyšel, když žádám své děti o úklid dětského pokoje…

Nefunguje to. Pod příkazy se člověk kroutí. Nefunguje to, protože dokud na to člověk nepřijde sám, neuvědomí si důležitost a cenu svého objevu a nepřijme ho za vlastní, není ochoten vydat ze sebe to nejlepší jen pro krásné oči trenéra či některého z rodičů. Můžeme hráči stokrát říkat, aby něco nedělal, udělá to znovu. A ještě se bude cítit hloupě pod náporem kritického hodnocení, stáhne se a paralyzuje tak svůj výkon ještě více…

Volba a zodpovědnost

Koučování využívá proces přirozeného učení a dokáže dovést klienta k vlastnímu poznání, které má pro něj větší cenu, než názor okolí. Protože v tu chvíli je již zodpovědný sám sobě a ví, že kdyby uhnul, podrazil by jen sám sebe. A to je ta nejbolestnější porážka v životě. Až v této chvíli je ochoten – tváří v tvář VOLBĚ – přijmout vlastní ODPOVĚDNOST, ztotožnit se s novým poznáním a udělat krok dál…

Tak co teda s tím koučováním? Využít nebo zrušit?

Před časem jsem si myslel, že by koučování mohlo obohatit mé trenérské umění, že bych se mohl stát lepším trenérem. Jak kráčí dny a přibývají další zážitky a zkušenosti, rozměr tohoto přístupu se rozšiřuje natolik, že o jeho významu ve svém životě a v životě svých svěřenců či klientů absolutně nepochybuji! Jak bych také mohl, když koučování neustále posiluje mé vnitřní zdroje a důvěru ve vlastní schopnost postavit se překážkám a výzvám čelem! A zpětná vazba hráčů – zářící oči, úsměv, uvolnění a opakované „Děkuji“ – jsou pro mě jen dalším radostným důkazem.

Přitom jsem “jenom“:

  • Naslouchal
  • Dal jim šanci mluvit o sobě
  • Nehodnotil a nekritizoval jejich názor
  • Podpořil jejich osobní vizi a snahu
Je to moc nebo málo? Když už to všichni – koučové, rodičové, trenéři – „jakoby máme v sobě“…?

Myšlenka:Nejlepší učitel je ten, který ti pomůže, aby sis na to přišel sám…“

 

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...