Jeden malý příběh

diamant photoVíte, jakým způsobem lidé přijímají nové myšlenky? Nevíte? Tak já vám to dnes prozradím…

Potkal jsem před časem známou, která mi říká: „Nedávno jsem na tebe a to tvoje koučování myslela a mám pro tebe takovou myšlenku.“ Říkal jsem si, co by to mohlo být. O co by mě asi tak mohla obohatit slečna z finančního světa, jaký je její vztah ke sportu a k mým pokusům napříč koučováním. A ona pokračuje: „Jak jsi mi nedávno říkal, že se na tebe dívají jak na hlupáka a smějí se tvé práci, objevila jsem doma v sešitě 5 fází přijímání nových myšlenek. Víš, co to je? Znáš tyto fáze?“ Trošku jsem zapochyboval o svých znalostech a musel si chtě nechtě připustit, že dokonalost neexistuje a je nutné si to občas připomenout.

„Tak tady to máš“, podává mi papírek s pěti řádky.

Teď asi čekáte, že vypíšu 5 řádků, popřejeme si hodně štěstí a rozloučíme se…

Lhostejnost

To ne, tak rychlé to nebude. Pár dnů zpátky jsem totiž mluvil se svým klientem-sportovcem. Uzavírali jsme tříměsíční spolupráci a udělali si takové společné, závěrečné resumé. A já si na těch pět fází přijímání nových myšlenek znovu vzpomněl. Klient popisoval své první zkušenosti ze spolupráce se mnou jako koučem a jednou ze vzpomínek byla LHOSTEJNOST. Lhostejnost okolí k tomu, co to vlastně dělá a proč to dělá. V kontextu našich životů je nám okolí často úplně ukradené. Každý řeší sebe, každé hrábě hrabou nakonec k sobě. Proč bych měl svou výkonnost konzultovat s nějakým koučem? K čemu to asi může být? Takový ten klasický přístup: já to neuznávám, tak proč by to měli uznávat ostatní! Cítíte to? Lhostejnost, bezvýznamnost, nedůležitost. Něco jiného, odlišného, hloupého…

Posměch

„Někteří se tomu smáli“, říká klient. „Smáli se, přestože vůbec nevěděli, co spolu děláme a na čem a jak pracujeme“. Druhou fází je POSMĚCH. Lidé, aby ukázali svou statečnost, rádi shodí úsměvným úšklebkem vše, co se jim nehodí do krámu. Možná by se i hodilo, ale když nevědí, jak to vypadá, nač by to kupovali? A než si zboží prověřit, je snazší ho raději shodit ze stolu hned. Máme přece svou komfortní zónu, své zajeté koleje, proč pouštět do žil novou krev? Tato fáze může být krutá a ne každý má sílu a odvahu jí projít. Kolikrát se vám chce absolvovat něco, čemu se jiní smějí? O to větší má klient můj obdiv za odvahu překonat reakce svého okolí a vytrvale pokračovat v práci na svém cíli. Holt větší stádo chce vždy zašlapat jednu jinou ovci…

Opozice

„A když je dostaneš do OPOZICE, tak máš vyhráno“…říká mi známá. Pochybnost o něčem novém se začíná vznášet ve vzduchu. Bojíme se nové myšlenky, ani ji neprozkoumáme, ale už o ní dopředu pochybujeme.  Je to neznámé, proto se okamžitě stavíme do obranného postavení.  Je to tak? Už jste to někdy zažili? Nepřátelé se začínají  šikovat a spojovat, vytvářejí opozici, protože se cítí ohroženi! Zvětšují se obavy, že funguje něco, na co nepřišli oni sami a jede to jaksi bez jejich účasti. Začínají nad tím pomalinku přemýšlet, protože se zvyšuje tlak na ně samé. On je ten tlak sice nepříjemný, o nechuti měnit zajeté zvyky a návyky bylo napsáno stovky a tisíce článků. Nutí však zamýšlet se nad obsahem a dopadem nových myšlenek a přes počáteční opozitní až bojovný postoj se začne v člověku vytvářet nové místo…

Přijetí

…místo pro PŘIJETÍ, uznání něčeho nového. Tlak v těle povoluje a člověk se zvolna ladí na něco nového, co přes počáteční odpor intuitivně schvaluje jako důvod k posunu a růstu. Život je neustálou změnou, přestože se chceme stůj co stůj držet v pohodlném křesle své komfortní zóny. To nás totiž nenutí jít dál. Najdeme-li si však důvod pro přijetí nové myšlenky, jsme ochotni na malou chvíli nahlédnout za horizont momentální situace a vnímáme, že pasivní postoj by v nás zabil možnost další evoluce. Chápeme, že každodenní růst je pro nás nutný, chceme-li se posunout, cítit se spokojeně, vyvíjet se, někam směřovat. Myslím, že je to zcela přirozený přírodní princip, kterému se do cesty staví především naše pohodlnost a vlastní výmluvy…

Nepochybnost

Ťuk, ťuk! Pojďme pomaličku a tiše vstoupit. Představte si nový prostor, kde stojí pevné sloupy, které nemůžete vlastní silou odstranit z cesty. Představte si například pevné, zdravě rostlé stromy, které nelze vyvrátit z jejich kořenů. To je poslední, pátá fáze, jejíž jméno je NEPOCHYBNOST.  Je to prostor ticha. Všichni, kteří doteď mluvili, pochybovali a smáli se, tiše přihlížejí, neznalí slov, pozorujíce měřitelné, takřka hmatatelné změny. Změny, které již nelze přehlédnout. Změny, jejichž důkazem je člověk sám, jeho postupná transformace a proměna, kterou už nelze skrýt.  Proměna, která stála práci a vytrvalé úsilí a která vytváří lahodně spokojený stav uvnitř člověka. Takové to:

„kdybych se tak cítil pořád, mohl bych dokázat cokoliv, pro co se rozhodnu“…

Proč se vracet?

Tato poslední fáze, krásná fáze finále, už neukazuje cestu zpět.  Kdo by se taky vracel, když už je takový kus cesty za ním? Bylo by zbytečné jít tou stejnou cestou znovu, když je na světě tolik jiných, neprozkoumaných a zajímavých cest! Čím může být zajímavá cesta, která přináší sebepoznání, uvědomění, posilující víru ve vlastní schopnosti, rostoucí sebevědomí i osobní výkonnost ať už ve sportu, zaměstnání či osobním životě? Odpověď hledejte sami…

Kdysi jsem četl knihu z basketbalového prostředí od Pata Railyho, Na cestě k vítězství.  Moc zajímavé, velmi inspirativní. Udělal jsem si tehdy na kartičku jednu poznámku: Dojdeš-li v životě na křižovatku, vydej se tou cestou, na které se nebudeš nudit.

Takže? Jaká teď před vámi stojí výzva? Pojedete osobním vlakem ve vyjetých kolejích nebo vyzkoušíte rychlík plný nových zkušeností a zážitků se sebou samým?

Přirozenost evoluce

Pojďme si těch 5 fází pro jistotu zopakovat. Schválně si všimněte, že ať se děje cokoli nového, pokud se to rozhodnete časem přijmout, opravdu to projde všemi pěti fázemi. Může to být jen jedna z teorií, těch je spousta. Nejde však o to, jestli je správná ve smyslu „dobrá nebo špatná“. Jde o to, jestli někde uvnitř cítíme, že je pro nás v pořádku posouvat se, růst a rozvíjet se.

LHOSTEJNOST. POSMĚCH. OPOZICE. PŘIJETÍ. NEPOCHYBNOST. To jsou ony. Naložte s nimi, jak chcete…stejně se jim nevyhnete!

PS: Kdybych mohl jako bývalý profesionální sportovec napsat jednoduchý recept, napsal bych na něj toto: Drahý sportovče, měj odvahu zkoušet, spadnout a vstát, opustit vyjeté koleje, a projet se nebezpečnou cestou.  Jen tak obrousíš svůj talent v lesklý diamant.

Ten diamant, jež nosíš v sobě, jímž ve skutečnosti jsi, aniž by ti to kdokoli řekl…

 

 

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...