JIŘÍ HALOUSEK, ALEŠ VRÁNA: Firma je vyhratelná hra

ireŘeditel softwarové firmy IReSoft Jiří Halousek představil na listopadové ICF on Tour úspěšný příběh své spolupráce s koučem Alešem Vránou, PCC pod názvem „IReSoft jako hra“ a vyhrál 1. ročník soutěže Nejlepší projekt roku 2015 zaměřený na rozvoj koučovací kultury ve firmě. V dnešním rozhovoru s Jirkou a Alešem poodkryjeme tajemství jejich úspěchu.

 

 

Jirko, co bys řekl o firmě IReSoft, kterou vedeš?

Fungujeme od roku 2002, máme téměř 80 lidí a děláme software. Z těch zajímavějších věcí stojí za zmínku, že se snažíme přemýšlet jinak, jít proti proudu, protože nechceme být průměrní.

Jak jsi dospěl k rozhodnutí nechat se koučovat?

Propojila nás externí personalistka, nicméně přiznávám, že zpočátku jsem motivovaný pro spolupráci nebyl. Byl jsem jako dřevorubec, který kácí stromy v lese, a nikdy se na sebe nepodíval z nadhledu, totálně zavalen množstvím operativy. Aleš mi položil otázky, které jsem si já sám nikdy nepoložil, a tím ve mně vzbudil zájem. Nejsilnější byla:

„Když si představíš, že se Tvůj život odvíjí přesně podle Tvých představ, kde budeš za rok?“

Tím mě přivedl k uvědomění, kam směřuji, to mi hodně pomohlo, a proto jsem s ním začal spolupracovat.

Aleši, jak z Tvého pohledu vypadalo první setkání s Jirkou?

K Jirkovi mě doporučila jeho personalistka a rovnou mi o Jirkovi řekla, že to s ním nebude lehký a že mám jedinou šanci na schůzku, na to ho zaujmout. To mi nevadilo, mám zkušenost, že i při jednom setkání se věci uvedou do pohybu a zaujala mě Jirkova hra, i jeho firma IReSoft. Mám rád nové výzvy.

Aleši, začínáš používat termíny ze svého koučování, jako například „hra“, můžeš zkusit popsat svůj koučovací přístup?

Vycházím z koučovací školy Coachville, jejíž základní teorie říká, že cokoliv v životě se dá hrát jako smysluplná vyhratelná hra, kterou stojí za to hrát. Smyslem koučování je pomoct hráči hrát jeho hru lépe a vyhrávat ji podle jeho představ. Je to jednoduchý pragmatický přístup, ke kterému má důvěru i logicky (a jinak kriticky) uvažující člověk. Vracíme se tak do modu „hravosti“, kdy je všechno v našem životě možné, na což jsme často v modu „práce“ už dávno zapomněli. Hra je způsob, jak pojmenovávat věci, a mít pro ně společný jazyk, všichni jsme byli děti, všichni jsme si hráli. Když se například řekne výzva, překážka, vítězství, máme na to podobný pohled, a když se řekne chyba, selhání, v pohledech se často rozcházíme. Paradigma hry tak ulehčuje spolupráci. Tato metodika mě natolik oslovila, že to vedlo k založení Coachville v ČR.

Je to vždycky založené na principu výhry? Je cílem vždy vítězství?

No zdálo by se, že cílem je vítězství ve hře. Otázkou je, jak si takové vítězství hráč představuje. Někdy je to událost v budoucnu – splnění cíle nebo dosáhnutí nějaké předem stanované mety. Daleko zajímavější je pojmout vítězství jako proces. Hráč se dostane do herního módu a tím, že hraje naplno (překonává své limity), tak tu hru také vyhrává. Hráči milují progres, posun a pokrok. Hráči hrají pro výsledky, mistrovství a radost.

Takže cílem může být i ta cesta samotná…

Přesně tak. Je to daleko častější. Pocit z jednorázového vítězství není udržitelný, protože se na vítězství hráč adaptuje (do dvou týdnů). Hra má tři aspekty – výsledky, mistrovství a radost a všechny tři jsou stejně důležité. Běžně se lidé snaží dosáhnout jen výsledků. Když se jim to nedaří – jsou frustrovaní. Hráči velkých her se zaměřují rovným dílem na výsledky + mistrovství + radost. Říkáme tomu trojitá hra. Když hrajete trojitou hru, nebudete stagnovat, protože vás bude hra učit za pochodu. Je však nutné přijmout prohru jako jednu z možností a přivítat ve své hře výzvy.

Jirko, co Ty ses naučil v průběhu své hry?

Je to zásadní zlom v mém životě. Do té doby jsem dělal všechno nejlépe, jak jsem uměl, ale neviděl jsem z nadhledu, zda jdu správným směrem a byl jsem dost direktivním ředitelem. Posbíral jsem díky Alešově koučování spoustu uvědomění, například to, že lidi ve firmě tam nejsou pro mě, ale já pro ně. Mojí rolí jako lídra je pomáhat lidem odstraňovat překážky, aby mohli vyrůst, aby byli lepší než já, abych nebyl ten nejchytřejší. Jsem ten, který pomocí výzev a podpory pomáhá dosáhnout toho, aby oni vyhrávali. Protože když budou vyhrávat lidi okolo mě, budeme vyhrávat všichni. Změnil se můj přístup ve vedení, místo udílení rad se ptám a více naslouchám, podporuji je, a když je potřeba, tak jim dávám výzvy na hranici jejich komfortu, které je posouvají dál.

Jaký byl důsledek Tvé osobnostní změny ve firmě?

Důsledek je v náladě ve firmě, práce se posunula od povinnosti směrem k zábavě, skvělé partě, seberealizaci lidí, důvěře mezi námi všemi, uznání a podpoře. Mám 10 vedoucích a každý z nich také absolvoval koučovací výcvik, mluvíme jednotným jazykem. Hledáme způsob, jak věci měnit a inovovat, řekněme, že challenging status quo je součástí naší DNA. Poslední dva roky jsou nejlepší dva roky mého života nejen pracovně, ale i osobně, a mám ten pocit, že stejně tak to hodnotí i moji vedoucí.

To zní úplně skvěle… Aleši, dostal ses někdy během koučování v IReSoftu do úzkých nebo to šlo hladce?

Termín “v úzkých” nepoužívám, takže to šlo skvěle. Koučování beru jako své poslání a to mi dává zcela jiný přístup k výzvám, které v rámci koučování mohou nastat. Nezdá se mi, že bych musel něco zásadního překonávat. Mám takové přirovnání, že koučovací hodiny jsou jako jízda na skluzavce. Někdy na ní chybí voda a moc se nesklouzneš a s jinými hráči je to jako jízda po tobogánu, je to rychlý, svižný, má to správný spád, jízdu si můžeš užít a když dojedeš dolů, tak chceš jet znova. A to je spíš případ téhle koučovací jízdy s Jirkou. Neustále objevujeme nové aspekty toho, jak můžeme hrát jeho velkou hru naplno a z IReSoftu se stává inspirativní firma.

Metafora se skluzavkou se mi líbí.

Myslím si, že dosáhnout toho výsledku nebylo až tak obtížné. Ano, museli jsme hodně překonat, ale rozdíl je, když Tě to baví a když ne. A nás to baví. Synergie mezi koučem a hráčem je známkou skvělé hry.

Jirko, souhlasíš?

První zlomový moment nastal, když jsem si uvědomil, že mi Aleš dokáže pomoct. Musel jsem překonat svou počáteční nedůvěru a nestát sám sobě v cestě. Tak po dvou třech měsících, jsem zjistil, že ten hlavní problém je v mé hlavě, jak uvažuji. Že já jsem tvůrce toho všeho, nikoliv oběť, a že mám možnost to změnit. Takže jsem začal hrát naplno a z pracovníka jsem se stal hráčem. A začala naše zábavná jízda na tobogánu. Další zásadní milník byl, když jsem se po cca šesti měsících rozhodl stát se také koučem a změnit způsob, jak komunikuji se svými lidmi. To urychlilo rozvoj IReSoftu a do koučovacího výcviku se pak postupně zapojili i mí vedoucí a přesunulo se to o úroveň dál. V současnosti máme 13 lidí, kteří prošli koučovacím tréninkem.
Aleš: Já jsem nevnímal, že by tam zpočátku byl pomalejší rozjezd, ale je fakt, že to v průběhu spolupráce spíše akceleruje.

Aleši, koučoval jsi individuálně i jiné lidi v IReSoftu?

V průběhu času v IReSoftu koučuju individuálně pět lidí, v průběhu času se někteří prostřídali. Mám z toho radost, protože neustále poznávám nové aspekty toho, jak firma skutečně funguje.

Jirko, můžeš zmínit oblast, ve které se nyní necháváš Alešem koučovat?

Ano, jsou to dvě věci. Býval jsem produkťákem, to jsem již předal. A ve chvíli, kdy jsem předal své „děti“, tak mi zůstal jediný produkt, a tím je celý IReSoft. Chci vytvořit co nejlepší firemní kulturu, protože když budeme mít spokojené lidi, budeme mít i spokojené zákazníky. Chceme přitáhnout ty správné zajímavé lidi, aktuálně vymýšlím, jak udělat z náborů zaměstnanců zážitek, abychom neměli tradiční pohovory jako ostatní. V prosinci jsme vydali knihu naší firemní kultury, kde je 70 autentických necenzurovaných příběhů našich zaměstnanců na téma „já a IReSoft“. Od včerejška máme i nové webové stránky (www.iresoft.cz). Od ledna lidé u nás mohou věnovat 20% svého času vlastnímu smysluplného projektu. Další zavedený koncept, který se nám již plně osvědčil na úrovni vedení firmy, je ROWE – neřešíme pracovní dobu ani místo výkonu práce, zajímají mě výsledky týmu. Vnímám to jako nejvyšší úroveň důvěry a dalším úkolem bude přesouvání tohoto konceptu na další zaměstnance.

Kromě inspirací z Googlu a ze Zapposu, které slyším, jsou i nějaké další firmy ze zahraničí, které tě inspirují?

Jirka: Mě nejvíce inspiruje Zappos a kniha Štěstí doručeno od jeho CEO Tonyho Hsieha. Po dočtení této knihy jsem si řekl, že mu napíšu a dostal jsem od něj knihu jejich firemní kultury, na jejímž základě jsme se s našimi lidmi začali bavit o našich hodnotách, vedl jsem workshopy se všemi na téma, jaký by měl a neměl být iresofťák. Zappos má mnohonásobně více lidí a pořád to jde, nepropadnout se do byrokracie. S nadsázkou mohu říci, že chceme být českým Zapposem. Jo a teď, když jsme vydali naši knihu firemní kultury, tak jsem ji Tonymu poslal s poděkováním za inspiraci (smích).

Budeme náš rozhovor pomalu uzavírat, tak mi oba řekněte, kde byste chtěli být ve své hře za 2 roky?

Aleš: Možná řeknu, co je ta moje velká hra, to bude vypovídat o všem. Jsem kouč i trenér koučů a přináším americkou školu Coachville do ČR v podobě projektu Život Jako Hra, což je škola, agentura a komunita. Mám vizi, že chci změnit historii koučování u nás. Chci vytvořit novou generaci koučů, pomoct prosadit profi koučování jako respektovaný obor, který má místo v rozvoji každé firmy i člověka, který to se svým životem myslí opravdu vážně. V rámci akademie koučů pomoct tisícům lidí naučit se koučovat a pomáhat dalším lidem, aby se jim v životě dařilo. A do naší agentury přivést sto koučů, pomoci jim s certifikací PCC a vybudovat jejich koučovací praxi. Šířit myšlenku koučování, zapojovat lidi do diskuze prostřednictvím našeho podcastu Život jako hra a pomocí vlastního YouTube kanálu. Není pro mě důležité, kdy se to podaří, a jestli je to hotové, protože to je moje hra na celý život, možná minimálně na příští dekádu. S větší hrou přichází i větší výzvy, a tak se mohu stávat větším hráčem. Pro mě je to hra pro hru samotnou, pro výsledky a pro to, abych realizoval ten smysl, který jsem si pro svůj život vytvořil.
Obor koučování si v Čechách zaslouží daleko významnější renomé než má v současnosti. Významným způsobem vnímání veřejnosti ovlivňují netrénovaní jednotlivci, kteří se nazývají kouči, aniž by absolvovali akreditovaný výcvik. Říkáme jim polokouči. V následujících letech bych si přál, aby bylo méně polokoučů a násobně více koučů s certifikací ACC a PCC. Věřím, že se v tomto kouči v ČR sjednotí a společně to dokážeme. Ostatně proto jsem založil projekt Život Jako Hra. Jako tým toho dokážeme více.
Jirka: V IReSoftu chci i nadále implementovat zajímavé koncepty, které posunou naši firemní kulturu. Zároveň pomáhat jiným firmám dosahovat podobných cílů a být jim inspirací. Chci pozitivně prostřednictvím koučování ovlivňovat víc a víc lidí, již nyní koučuji jiné lídry. Chci napsat knížku o naší cestě. Další výzva v životě je, že se mi teď narodil syn, takže stát se správným otcem. Dokončit MBA, … co ještě?

Už teď mi toho nepřijde úplně málo…

Jirka: (smích) Chci být tím, kdo rozdává pozitivní energii, inspiraci, pomáhá ostatním… To mě baví.

Snad se nám podaří díky vašemu úspěchu ukázat všem, že to, o čem čteme v amerických knížkách, je možné dosáhnout i v českých podmínkách…

Aleš: Myslím si, že je důležité to, co říkáš. Lidi by si mohli pomyslet: „No jo, to je možné v IReSoftu, ale u nás to nejde.“ Ale to je dané jen přístupem a tím, že šéfové jsou často na všechno sami a nemají kapacitu přemýšlet o firmě strategicky, když jsou zavaleni operativou. Každý, koho to osloví, ale za pomoci kouče může uvidět, že je ta hra vyhratelná. A to je důležité poselství. Je to možné v každé firmě, kde bude vedení mít své kouče, a díky IReSoftu máme tu cestu popsanou. Ve firmách vše závisí na leadershipu. Míra výsledků, kterých firma dosahuje je přímo úměrná úrovni leadershipu, kterou reprezentuje celé vedení firmy. Pokud se nerozvíjí vedení, nerozvíjí se firma. A koučování je velmi účinný nástroj rozvoje. V zahraničí už to pochopili a v čechách ten trend postupně přichází. V budoucnu bude mít každý šéf firmy svého kouče, stejně jako má nyní právníky nebo účetní.
Jirka: My jsme takový důkaz, že to jde. Dříve jsem také nevěřil, že můžeme věnovat 20% pracovního času na samostatné projekty. A nyní po dvou letech jsme k tomu přirozeně dospěli. Stejně tak i koncept ROWE. Ta zásadní věc, která chybí v české kultuře, je důvěra. A to bych chtěl ovlivnit.

Za sebe vám oběma mnohokrát děkuji za vaši ochotu i čas a doufám, že se nám podaří přinést tu zprávu, že změna je možná, jen je zapotřebí vymanit se z role oběti a vzít vše do svých rukou.

Mohlo by se vám líbit...