Když se řekne ZASE aneb jak mluvit s hráči, aby podávali lepší výkony

„Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“

Představte si situaci, kdy jako trenér pracujete s  hráči. Snažíte se na hranici sil, vydáváte ze sebe jen to nejlepší.  Vše, co si myslíte, že ve vás v daný okamžik je. Víte, že toho opravdu dost umíte. Nepochybujete o tom, že to děláte dobře. Makáte a pracujete na doraz.

Představte si situaci, kdy přes toto vaše úsilí hráč neplní na hřišti přesně to, co chcete. Není tam podle vás ani náznak toho, co by tam být mělo. Nic z toho, na čem jste společně pracovali. Hráč z nějakých důvodů selhal nebo nezvládl svou roli a společná snaha se sype jako sůl z bezedné slánky do studny…

Jak se zachováte? Jak pomůžete hráči překonat nezdar, stav nervozity, strach ze selhání? Které způsoby využijete k tomu, aby se zvedl? Jaký přístup, způsob a tón budete volit v komunikaci?

Vyrůstáme ve strachu z neúspěchu. Vypichujeme chyby jako nosný trám našeho rozvoje. Mluvíme o nich, neustále je omíláme, připomínáme, poutáme pozornost hráčů a zaměřujeme ji právě tímto směrem. Modelujeme naše hráče tak, že v nich zabíjíme přirozenou touhu objevovat, přiměřeně riskovat a procházet novými výzvami. Nevytváříme tolik důležité  ‘bezpečné prostředí‘ pro růst.

Náhled do poločasové přestávky fotbalového mužstva

Udělám malý náhled do poločasové přestávky běžného fotbalového mužstva. Tedy do prostředí, které znám důvěrně již přes 30 let. Za tu dobu se toho – bohužel – až tak moc nezměnilo. Sami si vyhodnoťte, která věta by vás motivovala ke stimulaci sil do druhého poločasu a kumulovala ve vás odvahu a úsilí rvát se o dobrý výsledek.

Trenér říká:

  • „Co to zase je? Není tam nic z toho, o čem jsme před utkáním mluvili!
  • Z čeho jste zase posraní? Čeho se zase bojíte? Z čeho máte strach? Nemáte být z čeho nervózní!
  • To je pořád to samé dokola!
  • Kde jsou ty věci z přípravy? Kde se to zase vytratilo? K čemu to všechno děláme?
  • Vždyť jsem vám to říkal, že je potřeba udělat… . No a zase to tam není!
  • Teď tady zase sedíte se sklopenou hlavou. Myslíte, že se to uhraje samo?
  • Proč to tam zase hrajete takhle…když jsme říkali, že…
  • To tam mám jít hrát tady já s druhým trenérem?“

Myslím, že výčet může být dlouhý, často bude mít podobné rysy. Zvláště slovíčko zase míří na cíl naprosto přesně a hráč bude mít pocit, jakoby nikdy nic neudělal dobře. Omlouvám se všem, kteří již v komunikaci pokročili tak daleko, že podají jen několik málo impulsů, které jsou hráči schopni v daný moment zachytit, vstřebat a využít. Můžu vám prozradit, že větší polovinu slovních výtek hráč stejně vůbec nevnímá, protože si uvnitř řeší sám sebe. Většinou se také kritizuje a hledá způsob, jak z tohoto stavu utéct, což často vede k ještě hlubšímu zacyklení. Jeho výkon totiž velice úzce souvisí s náladou a rozpoložením, právě probíhajícím vnitřním stavem.

Co by se s tím vším dalo dělat?

Jak vypadá stejná situace pohledem kouče?

Koučové společně radí pracovat s pozorností hráče. Kouč se hráče ptá, co vidí a vnímá na hřišti on – tím se postupně odkrývá, které okamžiky hry si hráč uvědomuje a s čím je možné v dané chvíli dále pracovat. Jen těžko se aktivně pracuje s něčím, čeho si hráč není vědom. Kouč vám doporučí využít z minulosti (kterou již nelze změnit, jen připomíná selhání a vyvolává v hráči představy dalších selhání) jen to, na čem se dá dále stavět – tedy to, co se podařilo. Přesměruje pozornost hráče tam, kde i přes momentální nezdar existuje něco pozitivního. Podá hráči jen jasné a stručné informace týkající se budoucího pozitivního výsledku (informace, které v hráči vyvolají obrazy a pocity úspěšného provedení daných úkolů). Bude chtít mluvit jen o tom, co má hráč ve své moci a pod kontrolou – zaměří jeho pozornost na sebe samého a svou hru. Odkloní pozornost hráče od myšlenek plných selhání a osobní viny. Nabídne místo výčitek podporu. A především – poprosí trenéra, aby ovládal sám sebe. Ve stavu, kdy jsme pod tlakem a stresem, často nejsme schopni smysluplných slov ani řešení.

Vím, že sport vyvolává v lidech napětí. Také jsem hrál, trénuji, prožívám napětí a tlak. Občas se bojím, všimnu si nervozity, při průchodu různými zkouškami mívám strach z neúspěchu. Je toho dost, co mně omezuje a vzdaluje od toho nejlepšího, co ve mně je a co bych mohl v danou chvíli uskutečnit.

Jako kouč jsem se však naučil jednu věc:

Chci-li pracovat s lidmi, musím se naučit pracovat nejdříve sám se sebou. Chci-li hráče vést, musím umět vést sám sebe.

Budu-li hráčům neustále opakovat, co se jim zase nezdařilo, zaměřím jejich pozornost do míst, kde se zase něco nepovede. Doslova je programuji na “vnitřní vidění a prožívání“ všeho, co nejde, nevychází, nedaří se. Vnější chování je pak jen odrazem vnitřního světa hráče.

Pokud jim to zase stokrát zopakuji, stane se to skutečnou pravdou…

Cvičení pro trenéry

Mluvte chvíli o tom, co nechcete nebo co se vám nedaří. Všimněte si, jaké obrazy se vám honí hlavou a jak se u toho cítíte.

Pak mluvte o tom, co chcete. Všimněte si, jaké jsou nyní vaše myšlenky a pocity, jak se mění motivace uspět a také energie v těle.

Teď se na chvíli “posaďte do pozice hráče“ a přemýšlejte, která slova by vás nabila energií, chutí, sebedůvěrou a odvahou.

Pokud najdete rozdíly, můžete popřemýšlet, jak budete s hráčem příště komunikovat. Pokud si rozdílu ještě neumíte všimnout (nevadí – naučíte se), zcela jistě budete příště zase komunikovat způsobem, jenž vás přibližuje nechtěnému výsledku.

Myšlenka na závěr

Žijeme v paradigmatu strachu. Chyba a selhání jako účinné nástroje přirozeného učení nejsou v našem případě vůbec využity. Děje se tak díky neschopnosti trenérů oddělit se od zápasového tlaku na výsledek a osobní frustraci, která vyplývá z nemožnosti kontrolovat a řídit chování a jednání hráče na hřišti.

 

Photo by Chris Trotman/Getty Images

 

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...