Koučování a trénování, jedno je … a není

OLYMPUS DIGITAL CAMERANásledujícím článkem věnovaným panu Vomáčkovi vzdáváme hold všem těm sportovním trenérům, kteří se snaží o účinné techniky práce a stále hledají optimální způsoby práce se svými svěřenci. Koučování je metodou, která tyto rysy má.
Jen v prostředí sportu, i když se jedná o jeden z kořenů této metody, došlo v průběhu času ke změnám ve vnímání. Obvykle se domníváme, že trenér rovná se kouč. A tedy trénování je to samé, co koučování.

Jenže: Časy se mění – zpívá trio Golden Kids v jedné podmanivé písni. V dobách, kdy tuto píseň Bob Dylan psal, začalo se ve vnímání práce trenéra cosi měnit. A postupem času se tak vyvinula specifická metoda, kterou dnes využívá bussiness prostředí a využívá ji celá řada lidí ve svém osobním i kariérním životě.  Pomalu si hledá také cestu zpět do světa sportu.

Je to metoda, která má své postupy, náležitosti, projevy a zákonitosti jako kterákoliv jiná. Jen to má o něco těžší právě díky tomu zmatení pojmů. A tak mnozí trenéři intuitivně využívají koučování, aniž by o tom věděli. Někdy se i  o tyto postupy cíleně snaží, právě tak, jako pan Vomáčka.  A právě jim chceme věnovat tuto rubriku.

V českých zemích je koučování na velmi slušné úrovni a máme co dát i ostatním.
Pan Vomáčka a celá řada dalších i současných trenérů ve všech možných sportech a jejich úspěchy jsou toho dokladem. Chceme tuto rubriku věnovat právě jim a snaze o šíření této metody do světa sportu. Chceme pomoci trenérům při hledání těch optimálních postupů. Budeme zde psát o příkladech, ukázkách a projevech této metody. Ukážeme odlišnosti od běžných postupů tak, aby bylo zřejmé, co koučování je, co není, jaké jsou a jak obrovské jsou jeho možnosti v oblasti technické, taktické i psychické přípravy a motivace.

Pojďte s námi objevovat krásu a efektivitu koučování ve sportu.

Pan docent Vomáčka

Jako student tzv. Insťáku – tedy Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, jsem měl obrovské štěstí na skvělé učitele. Po tristní zkušenosti z gymnázia to pro mě byl obrovský a příjemný šok. Zjistil jsem, že učit se je velmi příjemné a obohacující. Bukač (hokej), Dostál (cyklistika), Hoch (plavání), Miroslav Libra (gymnastika), Mojžíšová (fyzioterapie),  Stibitz (basketbal a volejbal), Tajovský (horolezectví a vysokohorská turistika), Táborský (házená) – a řada dalších – co jméno, to pojem odborný a zejména učitelský. Jedním z těchto skvělých lidí byl Vomáčka. Pan docent Václav Vomáčka.

Vzpomínám si, jak jsme jednou přenášeli doskočiště mezi Rošickým a Malým stadionem, on si vylezl nahoru, nesli jsme ho mezi stadiony a on parodoval prvomájový alegorický vůz. Psala se polovina sedmdesátých let a vrcholila paranoidní normalizace. Když jsme mu řekli, že si dost troufá, řekl: „Klucí, mě už bolševik ublížit nemůže.“ Kdysi totiž trénoval reprezentanty v kouli a disku. Tenkrát to fungovalo tak, že když papaláši vyjeli na západ, přivezli plné igelitové tašky barevných bobulek a rozdávali to mezi sportovce. Základní otázka ve střediscích vrcholového sportu zněla: „Sypeš nebo nesypeš?“ Což značilo „bereš anabolické steroidy?“ Uniká-li vám duch této doby, či nemáte povědomí, jak to fungovalo, běžte na film Fair play. Vomáčka se proti těmto praktikám postavil a tak ho „zařízli“. Naštěstí ho nechali učit na FTVS a tak jsem mohl učinit skvělou zkušenost s koučováním, aniž bych v té době něco o tom věděl.

„Tak ukaž, co umíš – hoď koulí“

Vše začalo nenápadnou větou: „Tak ukaž, co umíš – hoď koulí.“
Hodil jsem a čekal, že mi vytkne chyby a poradí, co mám dělat jinak. Místo toho ale padla otázka: „Jaké jsi měl pocity?“ Notně mi to překvapilo. Nevěděl jsem vůbec, co po mně chce. „No… nevím…“ lovil jsem marně odpověď někde ve svém těle.
„Tos byl v bezvědomí?“ zasmál se. „Víš co – hoď ještě jednou a sleduj svoje tělo.“
Stalo se a všiml jsem si přitom, že mě tlačil malíček na pravé ruce. Když jsem mu to řekl, pokýval hlavou a položil další otázku: „Co myslíš? Je to dobře nebo špatně?“
„Jak to mám vědět?! Vy jste trenér, vy přeci víte, co je dobře a co ne. Vy byste mi měl poradit.“
„Ale ty nepotřebuješ poradit! Když budeš přemýšlet, tak na to přijdeš sám.“
To byla výzva. Po chvilce mi to ale přišlo celkem jasné: „No jasně, koule mi ležela na malíčku, což je nejslabší prst … takže blbě!“
„Tak vidíš, že to víš. A teď mi řekni, co s tím budeš dělat?“
„Ale vy jste trenér… jo aha .. neporadíte, co?“
„Ne“
Koukal jsem se do dlaně a napadlo mi. „Potřebuju tu kouli dostat sem na tohle místo“ označil jsem optimální polohu sedmikilového náčiní.
A Vomáčka mě uzemnil: „A jak to uděláš?“
Ani jsem se nepokoušel ho vyzvat k nějaké radě. Chvilku jsem přemýšlel, kroutil jsem se, předkláněl, natáčel různě ruku a pak mi to došlo: „Co kdybych zvednul loket?“
„Zkus to a sleduj svoje pocity,“ dostalo se mi odpovědi.
A bylo to ono. Koule seděla, jak měla. Optimální poloha vzhledem k nutnosti udělit jí co možná největší rychlost po co možná nejdelší a stále stoupající dráze. Od té doby je to jeden z mých nejzafixovanějších návyků. Vezmu-li kouli do ruky, okamžitě zvedám loket. Bodejť ne, vždyť jsem si na to přišel sám. A stačilo na to jedno krásné prosluněné strahovské dopoledne.

Praktikuji pocitologii

Velkou výhodou na této škole bylo, že jsme se mohli ptát učitelů proč dělají to, co dělají.
A tak nám i Vomáčka vysvětloval své postupy. Najednou jsme viděli, že trénovat se dá i jinak. Bez toho, abychom někomu radili a říkali mu, co má dělat. Což je nejčastěší způsob, který sportovní trenéři používají. A zhusta ti, kteří ve sportu něco dokázali a myslí si, že když to jejich svěřenci budou dělat stejně, dokáží snad i víc. (Všímáte si té nelogičnosti? Ale to je jiné téma na jindy. Zůstaňme u Vomáčky a jeho způsobu učení a trénování).

Svojí teorii Vomáčka nazval Pocitologie a šířil osvětu dál. A my jsme se učili jak postupovat, co dělat, o čem to vlastně je. Osvojovali jsme si a někteří v následujících letech i praktikovali Vomáčkovu pocitologii. Bohužel pan Vomáčka jako politický kverulant nemohl publikovat. A tak jeho krásné, smysluplné a ověřené postupy zapadly v prachu dějin.

O dvacet let později u nás začaly vycházet knihy od pánů Galweyho či Whitmoora a já jsem s naprostým úžasem zjistil, že vše, co se píše v těchto knihách nás Vomáčka učil. Galwey ve svých knihách Inner game popisoval přesně to, co Vomáčka uváděl do praxe. Shodou okolností první knihu napsal Galwey v sedmdesátých letech a to už měl Vomáčka svoji pocitologii promyšlenou a vyzkoušenou. Jenže bohužel nemohl svou teorii šířit a propagovat a tak se ujal název, který použil a prostřednictvím svých knih rozšířil Galwey – koučování.

Ale já stejně mám pořád ten pocit, že praktikuji pocitologii. S úctou a láskou, pane Vomáčka.

Autor článku

Fotka_garant_Tonda BoháčekTonda Boháček
lektor, kouč, psychoterapeut a hospodský

linkedinwww.koucovanistrachu.cz

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...