KOUČOVÁNÍ BEZ HRANIC – Jak se zbavit svých brzd aneb ano, ale…

helicopter photoNa konferenci Asociace integrativních koučů jsem měla možnost vést workshop s názvem Jak se zbavit svých brzd aneb ano, ale…Zajímá vás, o čem to bylo? Tak se na to pojďte podívat…

Snad každý máme své brzdy, které nám nedovolí žít lepším životem, máme svá „ale“.

„Chtěl bych odejít z nefungujícího vztahu, ale…“. „Chtěla bych zase najít cestu ke svým dětem, ale…“ Spojky jsou neohebným slovním druhem, konkrétně spojka ale, je spojkou odporovací.

Neohebný odpor…přesně!  Přesně tohle vnímám, když lidé kolem mě začnou líčit svá přání, své cíle, touhy po změně a pak se to zasekne na tom obyčejném „ale“. V okamžiku vyslovení tohoto slova se postaví bariéry, kterými nejde hnout. Nejde s nimi hnout a nesnesou odpor. Tři písmena a co to udělá!

O našich životech se mnohdy rozhoduje, když stojíme před svými „ale“. Většinou stojíme před svými strachy.  Máme strach, že to nezvládneme, že nejsme dost dobří, máme strach z odmítnutí, ze selhání, z neznámého. A jak se tak bojíme, dál žijeme svůj život beze změny.

Na místě je otázka, čeho budeme nejvíce litovat, až budeme odcházet z tohoto světa? Ano, přesně tak. Toho, co jsme neudělali.

Před časem jsem narazila na jednu zajímavou techniku, která pracuje s našimi „ale“.  A co ona technika zmůže? Díky ní zažijeme, co by mohlo být, kdyby „ale“ skutečně vyhrálo. Není to procházka kvetoucím sadem, je to výlet, kde to moc veselé není. Je tam smutek a často i pocity promarněného života. O čem to vlastně je?

Výlet se svými „ALE“

Představme si svoje „ale“ a až je budeme mít, vložme si je do nějakého zavazadla. A jsme-li připraveni, nastupme do čekajícího vrtulníku, se kterým se vydáme na podivnou cestu. Zavazadlo sebou. Cílovou stanicí není náš cíl, který nosíme v hlavě ani změna, kterou bychom chtěli realizovat. Cílovou stanicí je naše smrt…

Jsme ve vrtulníku. Vzlétáme. Letíme krajinou našeho života. Vrtulník je kouzelný, letí v čase. Z výšky vidíme své blízké. Vidíme, jak stárnou a uvědomujeme si, že čas letí i nám. Jsme starší o pět … o deset… o dalších pět let…kolik nám to je? Kde jsou naše děti? Vždyť ony už jsou velké…kde jsou naši rodiče? Co se to stalo s našimi partnery?  To, co se ale nemění je, že máme stále své brzdy, své strachy, svá „ale“.

S vrtulníkem proletíme svým životem až do cílové stanice. Jsme sami. Vlastně ne tak docela. Máme své brzdy, díky kterým jsme se neodhodlali k tomu, abychom ve svém životě udělali něco jinak.

Bylo by příliš kruté, kdyby to zde skončilo. Ne, tady to opravdu neskončí. Vracíme se v čase zpátky… A jsme zase tady a teď, ovšem s tím, že jsme si na chvíli představili, jaké by to bylo, kdybychom žili se svými „ale“.

Výlet bez svých „ALE“

Naše strachy jsou mnohdy dílem naší představivosti. Udělejme to jinak, nechme představivost, ať pracuje pro nás. A vydejme se na cestu ještě jednou, tentokrát bez našich „ale“.

Šťastnou cestu!

The following two tabs change content below.