Koučování a finty, etika a politika

hotovoPřed krátkým časem mě potkala velmi zajímavá příhoda, která až spolu se současným děním na světovém sportovním (a i politickém) pozadí začíná dostávat pozoruhodné obrysy.

Sešel jsem se se zájemcem o koučování. S člověkem, který chtěl pomocí koučování změnit určité věci, které dle něho za změnu stály. Úvodní schůzku(y) většina koučů používá kromě jiného ke stanovení možností a vysvětlení a odsouhlasení metody a jejích postupů. Jenže tady jsem hned zpočátku narazil na jednu hranici, kterou jsem nedokázal a ani nechtěl překročit. Potencionální klient totiž očekával nějakou fintu, kterou jsem mu měl prozradit a tím mu poradit, jak svou složitou situaci zvládnout. Nejenom, že jsem žádnou takovou fintu neznal, ale z hlubokého přesvědčení své duše na ně nevěřím. Ten človíček byl obchodník a tak, chtěje mu osvětlit problematiku, jsem se ho zeptal:

Copak Vy znáte v obchodě nějakou zázračnou fintu, která Vám pomůže vždy uzavřít obchod?

Překvapilo mě, jak jsem si naběhl:

„Ano! Samozřejmě!“

„A co je tou úžasnou fintou?“

„Slíbím mu víc, než mu můžu dát!“ zaznělo vítězoslavně.

„To Vám to nepřijde nejenom krátkozraké, ale i neetické?“

„No a?!“ odvětil, „když mi to pomůže dosáhnout toho, co chci, tak mi to nevadí…“

Takže jsme se rozešli, jen dlužno rozveselit čtenáře a podotknout, že ten muž řešil problém s lidmi ve svém okolí, o nichž tvrdil, že jsou psychopati.

Koučování jako bariéra proti šíření neetických postupů

Jsem samozřejmě dalek tvrzení, že koučování je všeřešící metodou. To bych je vlastně dostal do oné role zázračné finty, o kterých tvrdím, že neexistují. Přesto mě při přemýšlení o tom, co se vlastně mezi mnou a oním potencionálním klientem stalo, napadla zajímavá (alespoň pro mě) myšlenka: „Není náhodou koučování samou podstatou své metody jistou prevencí či ochranou bariérou před neetickým jednáním?“ A vede snaha o fintu nakonec k neetickému chování? A je tedy koučování (či snaha o něj) cestou k etickému řešení?

Druhou rovinu mé úvahy tvoří současná dopingová aféra a její politické pozadí v Rusku.

Dříve však, než se pustím do dalších úvah musím vzpomenout (- a čtenářům tím objasnit mé „myšlenkové pozadí“) na více než třicet let staré pokusy v příbramském školství a sportu. Neděste se, nebyla to žádná extempore, která by ubližovala dětem. Šlo jen o to, že příbramské školy se postupem doby specializovaly na různé sporty. Začalo to atletikou, pokračovalo plaváním, hokejem, volejbalem, fotbalem. Později došlo dokonce i na šachy. A navíc celá populace okresu procházela v osmi letech tehdy povinným plaveckým výcvikem.

Příbramští tělocvikáři všech osmi základních a několika středních škol tvořili kdysi dobrou partu. Vyprávění o jejich veselých příhodách a zážitcích by vydalo na samostatnou knihu. A to je řada z těch historek nepublikovatelných. Jednou z vážných a pozoruhodných myšlenek této báječné party lidí bylo využít těchto zmíněných podmínek k nastavení nějakého systému výběru vhodných adeptů různých sportů. Začali jsme se tedy více zajímat, abychom se ponaučili v rámci tehdejších možností, o to, jak to kde v této oblasti funguje. Nakonec jsme se dostali k definici tří systémů:

  1. Americký – systém nesystém – vybrán je ten, kdo sám chce a je ochoten pro to něco udělat – např. investovat čas, nepohodlí a peníze. A tak se tvořila centra okolo trenérských osobností a škol. A ten, kdo byl dobrý, byl prostě dobrý – splnil si svůj sen. V té době ještě neměli sport tolik pod kontrolou marketéři.
  2. Ruský – sport je politikum a my ukážeme, že na to máme. Navezeme to ze stepí a podrobíme drilu. Ten, kdo vydrží bude dobrý a jeho trenér, který má minimálně o hvězdičku vyšší šarži ho nechá vyfotit s rudou vlajkou.
  3. (východo)německý – sport je politikum a my nemáme, na rozdíl od rusáků, tolik lidí, které bychom mohli obětovat. Musíme to dělat s podporou vědy. Koneckonců poručíme větru dešti, tak proč ne našim vědcům?! Ten, kdo bude dobrý, bude také slavný bude moci jezdit ven.

U nás z toho byla oslava české národní vlastnosti – schopnosti improvizovat. Tréninková střediska podporovaná velkohubými prohlášeními závěrů XIV. sjezdu KSČ, avšak bez lidí navezených ze stepí, bez peněz, bez vědců… ale s bafuňáři, kteří chtěli jezdit ven.

Státem držený systém

V Příbrami nakonec k ničemu, co by se dalo nazvat ucelený systém výběru z celé populace nakonec nedošlo. Zůstalo u kombinace amerického systému nesystému a typického českého projevu – frašky. Přesto i tak dokázal příbramský sport dát celé republice řadu výrazných sportovních i trenérských osobností. Ale o tom řeč není. Řeč je o podhoubí, ze kterého různé systémy výběru talentů vyrůstají. Tyto systémy výběru mají samozřejmě vliv i na systémy a způsoby tréninku. Pro ten ruský je podmínkou dril, centrální direktivní nařízení a ochota se mu podvolit.  Když je úkolem trenéra „zrobit prezenčku“, nařídit činnost a kontrolovat plnění přiděleného plánu, pak těžko bude používat koučování, jehož postupy a zásady „dobrovolnosti a nutnosti objednávky“, jsou v přímém rozporu s direktivní atmosférou.

V úvodu této mé úvahy jsem se pozastavil u koučování jako bariéry napomáhající nešířit neetické postupy. Direktivní systém žádnou takovou blikající kontrolku nemá. A tak se vlastně ani nedivím současnému přístupu představitelů světové atletiky, kteří tlačí na politickou reprezentaci Ruska, aby si udělalo pořádek v dopingových kontrolách. Nejedná se totiž o nahodilé projevy, tak jako je tomu u jiných sportů, sportovců, trenérů. Je to státem držený systém.

Ano. Koučování nemá finty, a tak je cestou k etickým řešením. Nebo – přijde-li vám to příliš jednoznačné – má o několik blikajících kontrolek více.

A direktiva, respektive „poradenství“ je variantou podporující hledání neetických postupů. Nebo minimálně jim nebránící.

 

 

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...