Koučování není činnost, koučování je metoda.

krkovicka

„Ááá … francouzské pruty, anglické navijáky, americké vlasce, německé návnady …
Jen bychom jim měli prozradit, co ryze českého tady chytí.‟

Reminiscence na tento starý Renčínův vtip je připomínkou současné situace v koučování.
Samý anglický výraz, ale chytnout můžeme to samé, co onen rybář, kterého Dlabáček a spol sledovali.

Coaching on the job

Jeden z mnoha pojmů. Ve firemní praxi jedna ze specifických forem koučování, která má své zvláštní nároky a požadavky. Ne tak ve sportu. Tam se jedná vlastně o jedinou (či alespoň převažující) formu. Koučování je vnímáno jako činnost trenéra během zápasu. A nic na tom nemění fakt, že skutečné koučování (jako metoda) je v průběhu zápasu vpodstatě nepoužitelné. Přesto je ve sportu vnímán Coaching on the job jako jediná varianta koučinku. Stačí si přečíst zprávu z tisku z března 2014: „V zákulisí ATP se šušká o povolení koučování tenistů během zápasů. Podobný povolený ‚doping‘ funguje už několik sezon na ženském okruhu WTA…‟

Od dob Chudoby jsme nepokročili

Ve třicátých letech minulého století napsal Dr. Chudoba první česká skripta „Psychologie tréninku“, která po sedmdesáti letech ve svém učebním textu hodnotí (sic!) profesor Hošek: „Správně odlišuje roli trenéra, jako odborníka na sportovní techniku a tréninkové dávky a kouče, jako odborníka na vedení sportovce v soutěži, kdy dominuje především schopnost regulovat emotivitu.‟  (Hošek V.: Sportovní psychologie. 2005). A takto je naprosto „nenápadně‟ vnucena studentům psychologie sportu ta jediná „správná‟ varianta. Jestliže toto udělá kapacita zaštítěná autoritou katedry sportovní psychologie FTVS, pak se nedivme, že ve sportovním prostředí ví málokdo, o co se vlastně jedná, mluvíme-li o koučinku.

Naštěstí je tady Koučinkportál 🙂

Anebo na poli osvěty zapůsobí Kateřina Vejvodová či Lukáš Dastlík, kteří tuto problematiku velmi dobře znají a kteří jsou na této alma mater doktorandy. Jeden příklad za všechny: Najedete-li si třeba na stránky českého volejbalového svazu, najdete tam přímo článek nazvaný „Koučování během zápasu“. Jsou zde uvedena dokonce nedoporučená (negativní a neurčitá)
a doporučená (přesně specifikovaná) vyjádření. Bohužel ani ona doporučená vyjádření nemají
se skutečným koučinkem jako metodou nic společného. Správnými výrazy totiž mají být tato hodnocení a pokyny: „Servíruj na hráče č. 3! Útočte po lajně! Povyskoč na útok středem sítě! Aktivně proti míči! Ano, pomáhej s blokem proti útoku středem sítě! Dobře zpracovaný lob!‟
Ti, kteří chápou koučování jako metodu se jistě právě chytají za hlavu a volají: „Proboha…!‟

Koučování v prodejně potravin

Když jsem pročítal doporučení volejbalového svazu, vzpomněl jsem si na jednu „koučku‟ (skutečně se tak představovala) pracující v nejmenovaném ochodním řetězci. Nevím, jestli by mi její působení přišlo tak veselé, kdybych se dostal pod její „kuratelu‟, ale při pozorování zvenku jsem se nasmál dosytosti. Její prací byl onen coaching on the job. Měla třeba učit prodavačky správnému chování k zákazníkům. Třeba když ukrojily o trochu větší díl, než si zákazník objednal, nesměli říkat: „Mohu to nechat?‟ Museli se zeptat: „Zvládnete to?‟ „Mohu to nechat?“ je prý negativní věta. Její pozitivní varianta je asi „Mohu to chat?“! Tvrdila: „Vy jste herci, pult je vaše jeviště, zákazníci jsou diváky a to, co se tu odehrává je komedie. Musíte diváky zaujmout.‟ Byla to komedie. Skutečně a doslova. Mimo jiné měla jednu z prodavaček za svoji favoritku
a protlačila ji do role vedoucí prodejny. Ta v té funkci vydržela jen pár měsíců. Pouze než se prokázalo, že na tu práci vůbec nestačí a byla s ostudou propuštěna. A koučka také. Pochopitelně. Její groteskní angažmá, nemající nic společného s koučováním,  má ale bohužel
i negativní dopad. Myslíte, že odpovědní pracovníci onoho řetězce nedostanou kopřivku, když uslyší o koučování?!

Ano a takto je koučink vnímán ve sportovním prostředí.

Jenže koučování není činnost! Koučování je metoda!

Je to způsob, jakým se ta činnost provádí. V prvním článku této rubriky (Koučování a trénování jedno je a není) jsem na příkladu mé zkušenosti s panem Vomáčkou ukázal, jak lze rozumět pojmu koučování a jak mu rozumíme my koučové. Možná bychom se měli raději vrátit
k Vomáčkovu názvu Pocitologie. Vyznat se v tom vám také může pomoci podnětná věta, kterou použila Andrea v minulém příspěvku: „Mentální trénink je dle mých zkušeností bez koučinku méně efektivní, proto je jejich vztah (vzájemné propojení ve sportovním koučinku) pro moji práci nevyhnutelný.‟ Tato věta dáva smysl jen když chápete koučink jako metodu či nástroj. Je-li pro vás koučování činnost, kterou provádí trenér v průběhu zápasu, pak je Andrejčino vyjádření nesmyslné.

Lubor Blažek a Ivan Hlinka

Koučování je metoda a má své nástroje. Koučování je metoda, kterou mohu, ale také nemusím při činnostech trenéra využívat. A jsou tací, kteří ji využívají. Možná nevědomě, možná uvědoměle. Ukažme si to na dvou příkladech.

Po fantastickém úspěchu českých basketbalistech na MS konaném v roce 2010 si trenéra Lubora Blažka pozval do svého červeného gauče Jan Kraus. Mimo jiné mu položil otázku:

„Co vy tam vlastně s těma holkama děláte, když máte oddechový čas? Vždyť za tu minutu jim nestačíte ani vynadat.‟ A krásná odpověď: „Ale já jim přeci nenadávám. To jsou profesionálky a ony vědí co a jak udělaly. Mojí úlohou je nastavit taktiku pro příští fázi hry…‟

Nehodnocení – jeden z koučovacích nástrojů, a instrukce – to není koučování, to je převzetí zodpovědnosti. Jsem přesvědčen, že Lubor Blažek je skvělým trenérem a možná i dobrým koučem. Mimochodem právě proto, že dokáže své jednotlivé nástroje odlišit a uchopit a použít
v ten správný okamžik. Podobně se hodnocení snažil vyhýbat Ivan Hlinka. Vzpomínáte na jeho častou větu, komentující většinu výher i proher jeho mužstva: „Hlavně abysme se z toho neposrali…‟ Opět snaha o uchopení stejného nástroje – nehodnocení. Byť v průběhu zápasu se mu často nepodařilo udržet nervy na uzdě – a byl tedy z pohledu Hoška špatným koučem. Jenže, jak jsem již řekl, v průběhu zápasu je koučování velmi obtížně použitelnou metodou. Své místo má spíše v jiných fázích přípravy.

Jestliže pochopíte rozdíl mezi koučováním jako vedením hráče či závodníka v průběhu zápasu
a koučováním jako metodou, tak jistě i pochopíte jeden vtip:

„Víte, jaká je nejlepší koučovací otázka?‟
No přece: „…Eh…?‟

A pokud ji chcete položit skutečně správně, smysluplně a efektivně, chcete-li pokročit ve svých koučovacích schopnostech, pak snižte hlas, trochu povytáhněte obočí, nechte klesnout bradu a zeptejte se tónem, ve kterém nebude žádné hodnocení. Ani souhlas ani odmítnutí.

Tak co? Pochopili jste nebo říkáte: „…eh…?‟

 

Autor článku

Fotka_garant_Tonda BoháčekTonda Boháček
lektor, kouč, psychoterapeut a hospodský

linkedinwww.koucovanistrachu.cz

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...