Koučování s lidmi na okraji společnosti

homeless photo„Tak mě sem za vámi poslali, a jestli se mě chcete zeptat proč, tak nevím.“

 

 

Moji klienti většinou nemají ponětí o tom, co je to koučink, nevědí si rady s otázkami typu „kam se má ubírat naše spolupráce … jaký je váš cíl a jak vám s tím mohu pomoci?“  Nevědí, co chtějí, ale umí dlouze rozebírat, co nechtějí (zpravidla právě toto mají). Slova „silné stránky“, „vnitřní zdroje“ či „kompetence“ zůstávají bez odezvy.

Pracuji v neziskové společnosti, jejímiž klienty jsou zejména lidé na okraji společnosti, lidé bojující se závislostmi, mnohdy bez střechy nad hlavou, téměř vždy několik let bez práce. Jsou to lidé, kteří toho špatného ve svém životě zažili až až.

Kouzlo koučování

Když v úvodu píši o tom, že moji klienti nevědí, co chtějí, neumí zareagovat na určité typy otázek, tak to rozhodně nemá vyznít tak, že by nebyli schopni přemýšlet. Oni umí přemýšlet velmi dobře, jen trochu jinak, než by jim bylo ku prospěchu.

Jedním ze základních principů koučování je, že klient je kompetentní řešit své problémy, že je expertem na svůj život a je schopen najít ty správné odpovědi. Přiznám se, že než jsem objevila „kouzlo koučování“, tak bylo pro mne velmi obtížné pohlížet na klienta právě tímto způsobem. Na rovinu, vůbec mne nenapadlo, že bych v nich mohla hledat něco jako sílu ke změně. Vnímala jsem to přesně naopak – to já jsem tady od toho, abych jim poradila, jak mají svůj život žít.

Když se na to teď zpětně dívám, tak si uvědomuji jediné – jen jsem posilovala jejich nekompetentnost. A šlo mi to dobře, ono totiž utvrzovat člověka v tom, čemu on sám skálopevně věří, v našem případě šlo o to, že není schopen svůj život řešit, nebylo až tak složité. Nabízí se otázka, k čemu to bylo. Myslím, že stejně rychle se nabízí i odpověď –  k  ničemu.

A jak to děláte, že to není ještě horší?

Mou obrovskou inspirací na cestě koučování, kterému se v posledních letech věnuji, byla kniha „Posílení rodiny“ z autorské dílny terapeutky Insoo Kim Berg. Otázka „a jak to děláte, že to není ještě horší?“ je přesně ta, kterou jsem pro své klienty hledala.  Ono totiž na samém začátku nic nejde. Nic se nedaří, všechno je k ničemu. Slovo „řešení“ neexistuje.

Když se svými klienty začínám pracovat, nevysvětluji, co je to koučink (vůbec to slovo nevyslovuji), nehovořím o žádných principech, na kterých je tato metoda postavena a nezdůrazňuji, že každý člověk má sílu na to, aby mohl změnit svůj život.

A co vysvětluji? Nic. Jen je požádám, aby mi povídali o svém životě (řečeno jejich jazykem  – o svém zpackaném životě, kdy nic nešlo, nejde a silně pochybují, že půjde). A já je nechám. Chvíli je na té cestě do minulosti doprovázím a jen naslouchám. Nedoptávám se, nerozvíjím, nekomentuji. Prostor pro již zmíněnou otázku „a jak to děláte, že to není ještě horší“, si klienti v podstatě připraví sami. Po chvilce mlčení (a zde si zas a znovu uvědomuji, jak je důležité umět pracovat s tichem) přicházejí první nesmělé odpovědi, ve kterých jsou schované náznaky něčeho, co funguje.

A právě toto jsou okamžiky, na které čekám a od kterých se odvíjí naše další povídání. Pravda, ne vždy je to ideální a ne vždy se to ubírá hned tím správným směrem. Jednou mi klientka po chvilce přemýšlení odpověděla: „No, co vám mám na to říct. Dám si dvě tři piva a ono to pak jde tak nějak líp.“

Velmi často pracuji se slovem „úspěch“.

A velmi často se mi dostávalo negativní reakce (něco v tom smyslu, že oni úspěchy nemají). Záhy jsem zjistila, že potíž je v tom, jak toto slovo vnímají – úspěch je přece něco velkého, něco, co se jich rozhodně netýká. Teď, před otázkou na úspěchy, pokládám „předotázku“: „Když řeknu slovo úspěch, co si pod tím představíte?“  Najednou se z obyčejných a naprosto normálních věcí, které se mým klientům čas od času dějí, stávají úspěchy – a uvědomění si, že jsem úspěšný/úspěšná, je neskutečně posilující a motivující.

Jiný pohled na život

Značná část spolupráce s klienty je z počátku věnována tomu, že existuje i jiný pohled na život, jiný způsob přemýšlení. Teprve pak pomalu přecházíme k definici cílů aneb ke směru naší spolupráce. Většina klientů nepřichází s jasným tématem (svým tématem), kterým se chtějí zabývat.  Často hned na prvním sezení jako „jeden muž“ odpovídají, že cílem je zaměstnání (u těch, kteří k nám šli na doporučení úřadu práce, to bylo téměř pravidlem). A tak s vymezením cíle vyčkávám. A vyčkávám do okamžiku, kdy si klienti uvědomí, že mohou mít své vlastní cíle, nikoli cíle jejich okolí (úřadu práce, komunity v niž žijí nebo třeba člověka, na kterém jsou jakkoli závislí). A nemusí to být nutně ta práce, kterou zmiňovali na prvním sezení, protože se domnívali, že tak nějak by to asi měli říct. Většinou společně najdeme to, co mí klienti potřebují. Pak už si své cíle hledají sami. Jsem zastáncem systemického přístupu v koučování a praxe mi neustále dokazuje, že vše se vším souvisí a jedno ovlivňuje druhé.

Metoda malých kroků

Ve své práci se velmi striktně držím metody malých kroků. Když si klient určí cíl, na kterém chce pracovat, neustále ho nabádám k tomu, aby postupoval pomalu, nespěchal. Z počátku se uchyluji ke kontrole plnění stanovených úkolů, ale postupně toto na sebe přebírá klient. Začíná být skutečným strůjcem svých kroků a jejich realizace. A to sebou přináší úspěchy. Malé, drobné úspěchy, které však mají neskutečnou sílu. Pro mé klienty nepochybně a pro mne samotnou rovněž.

„Měla jsem takhle myslet před 20 lety. To by byl můj život úplně jiný.“

Slova klientky, se kterou jsem před časem spolupracovala. Změna způsobu přemýšlení, jiný pohled na svět.

A tohle je „naše“ koučování.

V malinko jiném obleku, ale je.

 

Autorka působí jako lektorka, koučka v Kvalifikační a personální agentuře, o.p.s.

Save

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...