MONIKA NEVOLOVÁ – I koučové jsou umělci

Monika Nevolová

Monika Nevolová – koučka, trenérka, psycholožka, lektorka improvizace, autorka knih „Bez výmluv“ a „Dotýkání dovoleno“. Původní profesí psycholožka, která objevila a zamilovala si svět literatury a TV médií, aby zjistila, že červenou linií jejího života je zejména jedno slovo: PŘÍBĚH.
V současné době nejvíce koučuje a vzdělává lidi s použitím interaktivních metod jako je stand up comedy, improvizace a storytelling v rámci svého projektu Umění v práci.

Moniko, jsi zakladatelkou a propagátorkou filozofie „Umění v práci“. Co to konkrétně znamená v praxi?  

V praxi to znamená opravdu tu praxi. Být umělcem v práci znamená cítit se jako autor toho, co dělám, být za to tím pádem mnohem více odpovědný, což má přímý dopad na angažovanost a vypovídá o potřebě být součástí firemního výsledku. Nedělat práci jen pro práci. Umění v práci doslova říká: „Pozvěte si umění i do práce, kterou vykonáváte, a bude se vám to víc líbit a ještě více dařit“. My totiž do umění často utíkáme jen odpočívat nebo za zábavou a máme to striktně oddělené od práce. V práci chceme, aby produkty byly levnější, rychlejší, efektivnější, bezpečnější, kvalitnější. V umění hledáme smysl, vášeň, prožitek, emoce.
A já jednoduše říkám: „Spojte to“, protože, není nic lepšího, než když i v práci zažíváte prožitky, vášně
a pociťujete smysl, no ne?

To zní dobře. Je to tak, že podporuješ lidi, aby ve své práci hledali radost a nebrali sami sebe, a vůbec celý byznys, někdy až příliš vážně?

Vlastně by se to tak dalo říci. Je to o takové cestě zase zpátky k sobě, hledání toho, co mi na práci, kterou dělám, přijde skutečné, smysluplné, autorské. A velice dobře fungují tyto techniky z umění na stres
a emoce, hodně se pracuje s uměním přijmout chybu a užít si i neúspěch, a víc si hrát.

Umění v práci asi zjevně není o tom, být vystresovaným
a přetíženým workoholikem, který přeříká vizi, misi a firemní hodnoty i o půlnoci, a kterému se život zúžil na porady, termíny a uzávěrky, a další hodnoty, jako je rodina, zdraví
a odpočinek jsou odsunuté na druhou, nebo spíš třetí kolej.

To rozhodně ne. Ono je to vlastně pragmatické a funguje to až geniálně na principu selského rozumu. Ani umělec, když tvoří, nefunguje dobře přetížený, nápady také nepřicházejí na první dobrou, když nemáme vytvořené podmínky jak vnější, tak podmínky pro náš mozek.

Co umění a koučink? Je dobrý kouč také umělec? 

Umění a koučink. Super otázka. Koučink sám o sobě je podle mě nádherné umění. Je to něco, jako šachy. Naprosto promyšlený a zaměřený, zejména na myšlení, ale bylo by to nezáživné bez toho pocitu sdílení
a bez vzniku toho mikrosvěta, který v tu chvíli vzniká mezi dvěma hráči, stejně tak to funguje i mezi koučem a koučovaným. Je to citlivá etuda z baletu nebo symfonie, kdy víme, kdo je ten, kdo udává takt, ale zároveň vidíme obrovský prostor pro tanečníka, hudebníka, o němž to nakonec celé je. A to jsme vlastně u metafor. Ty přece koučink využívá běžně, stejně jako prvky storytellingu, tedy umění vyprávět příběh a sdílet. Jsem přesvědčená, že dobrý kouč v sobě umí, v případě užitečnosti pro klienta, svého umělce probouzet. Ale pozor, nesmí být tím umělcem, který už se třese na to, kdy mu bude někdo skládat ovace, je to ten pokorný umělec, který ví, že se nemusí na obraz (klienta) podepisovat velkým písmem, že stačí, že ten obraz (klient) vyzařuje úspěch.

Jak jde dohromady koučink, improvizace a kreativita, které Ty osobně využíváš? 

Tím, že sama spojuji tyhle nádoby „koučink, umění improvizace a kreativity“, tak jsem nedávno zjistila, jakou výhodu mi tohle spojení dává. Pro kouče vidím absolutní synergii s dovednostmi improvizace. Začínající kouče to zbaví paniky, když náhodou položí otázku, která nikam nesměřuje, umožní jim cítit se více v pohodě a soustředit se na klienta. Celkově improvizace pracuje hlavně s naším mozkem, a to koučink přece taky! Takže díky cvičením z improvizace můžete rozvíjet přítomnost, opouštění vlastní agendy a vlastních filtrů, naučíte se více respektovat sociální potřeby klienta, neblokujete jeho přemýšlení, díky storytelllingu si vylepšíte formulování svých sdělení a lépe navážete vztah. Improvizační cvičení, která slouží k rozvoji kreativity vám navíc rozšíří repertoár otázek a odbourají automatické pokládání těch samých otázek. Navíc, když klient sám potřebuje bourat své původní neužitečné návyky
a nahrazovat je novými, my bychom sami měli být minimálně o krok před ním.

Jsi původní profesí psycholog. Do jaké míry Tě koučink profesně obohatil nebo změnil Tvůj přístup ke klientům?

Tak to byla rapidní změna. Psychologa v sobě už jsem opustila hodně dávno. Když to hodně zjednoduším, nějak mi na tom nevyhovovalo, že já mám dávat rady, pofoukat bolístku, odnést si klientovy starosti domů a takhle pořád dokola. Nemám nic proti psychologii jako takové, ale bojím se, že vytváří spíš návyk „aby mě klienti potřebovali“. A já mám raději ten přístup „pomozte si co nejlépe sám, protože když řešení bude skutečně vaše, určitě vám vydrží déle než moje rada. Když se pak naučíte na sobě principy, které na vás fungují, nebudete mě potřebovat, a to je dobře“. Neříkám, že to v reálu nekombinuji, můj názor je, že člověk by měl používat to, co funguje, a kde to dává smysl. Ale koučink dává mnohem větší svobodu, víru ve vlastní potenciál a víc se blíží k tomu umění právě tím, že člověk sám je nejlepším autorem svého života.

Většina koučů  téměř automaticky využívá sebekoučování. Podělíš se s námi o nějaké koučovací, resp. sebekoučovací otázky, které jsou podle Tebe mimořádně silné?

Podělím se o ty sebekoučovací. Jednu využívám pokaždé, když mě náhle zaskočí nějaká fantastická nabídka, kterou jsem dřív vždycky zběsile přijala a za pár týdnů už jsem z toho byla spíš nešťastná. Dneska už to nedělám, už si dělám pravidelně takovou revizi a ptám se: „S jakými pocity budeš tuhle zakázku vyřizovat i za půl roku? Jak se v tom budeš cítit?“ A když mám pochybnosti, začnu trochu více zvažovat a leckdy je to dobrý důvod, proč něco, co do mého života nemá patřit, prostě odmítnu s lehkostí. A pak si tu a tam dávám v rámci sebekoučování indiánská jména, jako třeba „Jsem ten, který tančí s vlky“. Jakože jaké indiánské jméno by sis dala dnes, případně jaké indiánské jméno bys doopravdy chtěla mít? A dneska by to třeba bylo: „Jsem ta, která dělá lidi speciálními“.
A to se mi zamlouvá.

Jaký je, podle Tebe, současný postoj lidí ke koučinku a jaký v tomto směru očekáváš vývoj?

Zažívám z názorů kolem sebe takový mix reakcí. Od „koučem je dneska každý a koučink je tahání peněz z kapsy lidí, protože mi stejně nic neporadí“ až po „kouč mi dává prostor získat konečně čas pro sebe na své přemýšlení a možnost se zastavit a svůj život začít žít podle svých představ“. A teď si vyberte. Osobně si myslím, že se to trochu vyvíjí, protože i koučink se stává mnohem víc otevřenou platformou ve smyslu komunikace jednotlivých škol jak s médii, tak s vnějším světem. Uzavřenější platformou by, podle mě, měl být z hlediska certifikace, protože to, že je možné být koučem, když se pro to zrovna dnes rozhodnete, je trochu poškozování dobrého nástroje, který může být skutečně dobrý jen když víte, jak s ním zacházet.

Děkuji za inspirativní rozhovor.

Autorka rozhovoru:

Foto_Škopková JaroslavaJaroslava Škopková

kouč, lektor, mediátor a kariérní poradce

www.jaroslava-skopkova.cz

linkedin  Profil na Koučinkportálu

Mohlo by se vám líbit...