NLP: 5. kapitola – Magie slov a jazyka aneb jak slovy čarujeme, zaklínáme

MAGIC CONJURING photo„Slova, které říkám či píši, utváří cestu po které kráčím…“

D. Glancy

 

 

 

 

 

Dříve než něco na světě vznikne, je tady myšlenka. Vzápětí za ní přichází slovo, za slovem čin… Slovo je jako cihla, tvoříme jimi svět. Svůj svět. Vznikají díky nim mosty a nebo propasti mezi námi? Slova mají náboj. Jsou „kořeněné“ tím, co do nich dáváme. Rozezní je strach, obava, nepřátelství, závist, bolest, soud… nebo soucit, láska, přátelství, odvaha, zvědavost…? Slova hladí i rozdávají rány. Bez ohledu na jazyk, kterým mluvíme, naše úmysly se projevují prostřednictvím slova. Slovy vyjadřujeme sebe; svou vůli, své úmysly, svou lásku a svou víru. Budhisté říkají:

„Buď si vědom svých myšlenek, stávají se z nich slova

buď si vědom svých slov, stávají se z nich činy

buď si vědom svých činů, stávají se z nich zvyky

buď si vědom svých zvyků, vytváří tvůj charakter

buď si vědom svého charakteru, vytváří tvůj osud…..“

Slovo má zkrátka magickou moc. Když věříme plně tomu, co říkáme, děje se to. Stačí stíny pochybností a slova svojí sílu ztrácí, je oslabováno. Pokud věříme, že něčím nebudeme, tak tím opravdu nebudeme. Věříme-li tomu, že něco nedokážeme, tak to nedokážeme. Děje se to, čemu věříme.

Nechci, aby to bylo takhle po zbytek mého života

Katka odešla z významné manažerské pozice. Po 15 letech náročné práce ve světě financí byla unavená, vyhořelá: „Už nevím, co tam dělám. Každý den je to stejné. Sleduji čísla a své lidi. Bavím se hlavně s těmi, kterým se nedaří. Utěšuji je, že bude lépe a pak hledáme způsoby, jak postupovat: akční plán, úkoly, kroky. Řeším problémy, stížnosti, spory. Porada se šéfem a opět vyšší plán… vyšší čísla. Žádné slůvko ocenění ani děkuji. Na to zkrátka v práci není čas. Přemýšlela jsem, kam se tak ženu, když jsem opakovaně onemocněla a musela zůstat v posteli. A uvědomila jsem si, že nechci, aby to bylo takhle po zbytek mého života.“

Katka se před 15 lety rozhodla věnovat svoji energii, vášeň, um do manažerské práce. Naučila se nést odpovědnost za druhé, úkolovat je a podporovat je. Mnohé získávala zpět. Společenský statut manažerky, jí přinášel uznání z okolí. Velmi dobrý plat jí dával svobodu, mohla cestovat, zaplatit dětem soukromé školy, zařídit si domek podle svých představ… Ale v určitém okamžiku začala cítit nespokojenost a nejen slovy se dostávala ven.

Naše mysl říká: „Přestanu dělat to či ono, protože to pro mě už není dobré.“

Jenže zrušit tuto dohodu nebývá pro mnohé z nás tak snadné a samozřejmé. Ráno vstaneme a znovu uděláme to, o čem víme, že už nechceme dělat. Cítíme, že to není pro nás dobré. Ba co víc, už nám to dávno škodí. Nespíme. Brbláme. Onemocníme. Snažíme se přestat, ale přesto v tom dál pokračujeme! Touha po tom, co nám naše už nechtěné konání dává, bývá silnější než naše vůle. Katka měla velký strach. Bála se vzdát se svého stávajícího dobrého místa. Viděla, že se současně s ním vzdá také výhod, které díky němu získává. Když naše vůle a naše víra nejsou dostatečně silné, nedokážeme vykročit.

V tomto okamžiku jsme se s Katkou setkaly. Připadala mi jako moucha chycená v pavučině. Čím více a rychleji se pohybuje, tím více se do ní zaplétá. Mluvila, mluvila, mluvila. Její slova plynula těžce. Mluvila o sobě: „Něco udělat musím. Jsem vyčerpaná. Pokaždé večer jsem si jistá, že ráno přinesu šéfovi svoji výpověď na stůl. Dokonce se mi o tom zdá. Ráno vejdu do kanceláře, potkám prvního ze svých lidí a napadne mne: nemůžeš utéct od rozdělané práce, nemůžeš opustit své lidi… A pak mě vyděsí představa, že ztratím všechno, co jsem tolik let a tak pracně budovala… a tak neudělám nic…

Jsi tím, za koho se považuješ

Slova prozrazují, že se Katka stále doslova “zuby nehty” drží toho, od čeho chce odejít. Mluví o sobě jako o člověku, který je „vyčerpaný“, má to „těžké“, „nesmí“ odejít od rozdělané práce a kdyby to udělala, „bude nejspíš potrestána“, protože „ztratí to, co dosud nabyla“. Tahle směsice slov, představ a pocitů opravdu Katce neumožní nic moc změnit. Možná delší nemoc to vyřeší za ní, ale to si Katka uvědomuje.

Vracíme se s Katkou, do okamžiků jejího života, kdy se cítila plná energie, kdy jí to, co dělala těšilo: „Vidím to jako dneska. Pomáhala jsem se svými lidmi při povodních na Moravě. Cítila jsem kolik mám síly a jak jsem hrdá na své lidi, na jejich práci. Viděla jsem, jaký má smysl udělat dobrou pojistku. Taky jsem si uvědomila, že jen to nestačí, když přijde do života katastrofa. Vím, že si dokážu poradit v kritických situacích, myslí mi to.“ Všimla jsem si, jak se Katka proměnila. Žasla jsem nad tím. Unavená a ustrašená žena někam odešla. Ta, která tady zůstala zkrásněla, usmívala se, v těle jí kolovala krev.

Sebedůvěru nečerpáme z toho, jací jsme. Čerpáme ji ze svých představ o tom, jací jsme. Hodně o nás napovídá náš vnitřní dialog. Jakým tónem se sebou mluvíme? Káravým, ironickým, radostným, obdivným, přátelským…? Náš pohled sama na sebe naštěstí máme ve svých rukou. Můžeme se rozhodnout a budovat si hezký, přátelský vztah sami k sobě.

Naše vnitřní obrazárna

Pokud navštěvujete naše hrady a zámky jako já, jistě se tam setkáváte s portréty jejich slavných majitelů. Dali se kdysi vymalovat v těch nejlepších barvách a kdyby se jim obraz nelíbil, kdyby oni nebyli spokojení s tím, co na něm vidí, nepřežil by ani rok natož staletí. Mnohdy se nad některými portréty zastavuji, dlouze si je prohlížím. Přitahují mne. Něčím si mi líbí. Jiné míjím bez povšimnutí. Stejně tak funguje naše vnitřní obrazárna. Máme v sobě ukrytou celou radu snímků, vnitřních fotografií, krátkých filmů. Zvykli jsme si také zastavovat se pouze u některých. Pokud nebudeme zvědaví na ty zastrčené někde vzadu, náš mozek nám je ze zvyku, neukáže. Ovšem můžeme ho naučit v nové situaci změnit promítání.

Aby Katka dokázala uskutečnit to, co si přála, potřebovala opět cítit svoji sílu. Procházely jsme její život a hledaly jsme situace, které ji přinášely. Zkuste si také jako Katka vytvořit své Album sebedůvěry. Založte si do něho obrazy, popřípadě předměty, na které se díváte rádi. Takové, které nám připomínají významné chvíle života. Mohou v něm být fotografie oblíbených míst, milovaných lidí, naše první báseň o puse při měsíčku, vstupenka z galerie v Louvre, děkovný dopis od vašich klientů, přetržená struna z první kytary, diplom či medaile…. Album je určeno pro tu část mozku, která odpovídá za pocity. Je to jako „benzín“ či jiná pohonná hmota, která umožňuje znovu nastartovat a rozjet se. Album sebedůvěry dává jasnou informaci našemu mozku, na jaké obrazy se nejčastěji díváme, jaké zážitky a vzpomínky preferujeme.

Potřebujete i vy více sebedůvěry?

Nechte si takovéto album vyhotovit. Kdo ho udělá? Inu, pokud o něho opravdu stojíme, je to na nás.

Mohlo by se vám líbit...