OFFČAN

off photo„Cukr a bič jsou často používané a účinné motivační stimuly. Pokud ale zacházíme s lidmi stejně jako s osly, budou se tak i chovat.“
Sir John Whitmore

 

 

 

 

Sportovní prostředí nabízí nespočet situací, ve kterých dochází k interakci lidí. Úroveň a způsob komunikaci silně ovlivňují konečný výsledek, aniž bychom si to kolikrát uvědomovali. Napadlo mě načrtnout uzavřený kruh, který dokumentuje, proč se hráči někdy chovají hloupě a jednoduše „ne-přemýšlejí“. Pro začátek si vezmu na pomoc ještě jeden citát Sira Johna Whitmora z jeho knihy Koučování:

„Přikazování nedává lidem možnost volit si, oslabuje, limituje potenciál a demotivuje. Koučování dělá opak.“

kosmál obrázek

OBČAN

Když se narodíme, jsme potenciálem možností. Je to možná neuvěřitelné, ale náš potenciál by stačil na několik našich životů, přesto bychom ho nevyčerpali! Jsme žhnoucím jádrem nespočetných možností a kromě strachu z výšky a nadměrného hluku jsme naprosto otevřeni k poznávání světa kolem nás. Jsme ryzím potenciálem čekajícím na své projevení. Zcela přirozeně se učíme poznáváním, osaháváním, zkoušením. Ověřujeme si, co jde a co nejde, chybujeme. Automaticky pracujeme se svou pozorností tak, že jsme „tady a teď“ a tímto zaujatým přístupem se rychle učíme, jak to funguje kolem nás. Nikdo nám neříká, jak se to vše máme naučit a my to zcela jistě, samozřejmě a přirozeně zvládáme! Jsme občanem této země a svět čeká právě na nás! Takovou máme důležitost…

OVČAN

Pozor, něco se děje! Tato fáze má široký rozměr. Začínáme narážet na omezení a překážky, které nám staví do cesty naše okolí, lidé, nároky, život sám. Ještě pořád v sobě máme dost touhy objevovat, ale už to nejde tak snadno a svobodně. Říkají nám, co nám má chutnat, jak často máme pít, přitom jsme doteď jedli a pili zcela samozřejmě a přirozeně a nikdy jsme nezhynuli v nedostatku. Je to zvláštní, že nám někdo rozbíjí to, co zcela přirozeně funguje. Naše přání začínají posuzovat lidé kolem nás, začínají nám říkat, co by se nám líbit mělo a co ne, dokonce nám začínají mluvit do toho, jak se máme cítit a kým máme být. Trošku nám začínají lézt do naší identity. Přestáváme být sami sebou, protože se i těm nejbližším nelíbí, kým vlastně jsme. Jejich netolerance je tak vysoká a silná, že si přejí, abychom dělali sport, který se nám nelíbí. Abychom hráli na nástroj, ke kterému nemáme vztah. Chtějí, abychom se stali přesně takovými, jakými by nás chtěli mít oni sami. Chtějí nás „vymalovat“ k obrazu svému, pokud možno v těch nejjasnějších barvách, které si ONI dokáží představit. Zapomínají se nás ptát, co bychom si přáli my, začínají nás řídit.

Řízení dává do rukou mocný nástroj – kontrolu. Když máme pocit kontroly, cítíme se klidněji. Nic se nemůže stát. Nic, co bychom nedokázali vyřešit. Protože když něco kontrolujeme, můžeme klidně určit a přikázat, že to má být jinak. Když tento princip vztáhneme na naše děti, začínáme je místo radosti motivovat strachem. „Když nedoneseš dobrou známku, zakážu ti televizi! Když si neuklidíš pokoj, seberu ti mobil.“ Ve školách to funguje úplně stejně, protože za jakékoli selhání je dítě „označeno“ špatnou známkou. S touto nálepkou žije ve svém prostředí, v hodnotícím prostoru, kde dochází k neustálému srovnávání s ostatními. Svůj rozvoj již dítě neměří radostí z posunu a příjemným pocitem z pokroku, ale známkou, kterou subjektivně navrhl pan učitel. A když není kladná, pěstuje v sobě pocit selhání. To ještě není konec…

OFFČAN

Blížíme se k závěrečné fázi. Rozhlédnu-li se ve sportovním prostředí, pocit kontroly a moci graduje. Zde je slovo svoboda zakázaným pojmem. Co řekne trenér, je pravda. Právo na vlastní názor téměř neexistuje. Schopnost naslouchat nemá žádnou cenu. Respekt k lidem se nenosí. Úspěšnost je měřena jen výsledkem na světelné tabuli, nikoli rozvojem či posunem. Přitom je tak zjevné, že teprve posun může přinést výsledek. Že samotný posun je výsledkem. Zde je často rozvoj myšlení u konce. Je vypnut. Stiskli jsme tlačítko Off. Dělejte jen to, co vám říkáme. Neptejte se proč, dělejte to. Já to řídím, já za to zodpovídám, proto to dělejte. Chceš někým být? Já ti řeknu, kým budeš! Chceš se něco naučit? Já ti řeknu, co se budeš učit! Chceš něco změnit? Já ti řeknu, co změníš! Chceš mít ze hry radost? Já ti řeknu, kdy se můžeš radovat! Já ti přikážu tvoji radost!…

NÁVRAT NA ZAČÁTEK

Myslíte si, že trošku přeháním? Možná ano, možná záměrně. Extrém ukazuje opačný pól a otevírá širší pole možností. Samozřejmě, že to takto není vždy a u všech. Výjimky jsou všude, naštěstí. Jistě si však najdete to své, s čím můžete v budoucnu pracovat.

Proč je kruh uzavřený? Proč nemá konec?

To je jednoduché. Ponoříme-li se do svých myšlenek a zrekapitulujeme si svůj život, zjistíme, že bychom možná rádi byli zase na chvíli OBČANEM této země. Jistě bychom se chtěli uvolněně radovat, spontánně se ponořit do činností, které milujeme, užít si na chvíli pocit „mohu“. Odložit nabalená omezení, která jsme posbírali na cestě životem. Udělat krok k tomu, jak se stát znovu OBČANEM.

Otázky:

  • Kterou činnost jsem měl jako dítě rád?
  • Co bych mohl z dětství přenést do současnosti?
  • Kdybych mohl udělat něco, u čeho se raduji – co by to bylo?
  • Kdy to udělám?

Zamyšlení:

Myslím si, že celý náš životní kruh uzavírá zbožné přání navrátit se ke své podstatě. K podstatě ryzího potenciálu, který čeká na svou realizaci. Přáním dovolit si o sobě smýšlet pozitivně, vidět se z pohledu svých možností. Své chyby nesoudit, jen je chápat jako zpětnou vazbu, která posouvá o kousek dál. Motivovat se radostí, nikoli strachem. Dovolit si na chvíli opustit pocit kontroly a upjaté svázanosti a jen pozorovat…

Často nejvíce litujeme toho, že jsme se nepokusili o něco, po čem jsme opravdu toužili.

The following two tabs change content below.