Proč? Proč? Proč?

pročO jednom dubnovém víkendu jsem se zúčastnila s našimi dětmi florbalového turnaje coby fandící a podporující rodič. Seděla jsem na tribuně a držela všechny palce, co jsem měla. A nebyla jsem sama. Většina přítomných rodičů dělala totéž. Až na pár z nich. Jeden tatínek z klubu z nejmenovaného středočeského města během zápasu, ve kterém hrál „náš“ tým proti jejich, doslova řval: „Co děláš?“ „Proč neběháš?“ „Musíš běhat!“ „Hejbej se!“ „Proč tam neběžíš?“ atp. Zvuky, které vydával v sobě skrývaly neuvěřitelnou agresi a zlobu. Jejich týmu se nedařilo a prohrávali každou minutu větším a větším rozdílem.

Tatínek si zřejmě myslel, že způsob, kterým ŘVE na své dítě a celý tým, jim pomůže získat jistotu a energii k vyššímu výkonu. Hádejte, co následovalo? Výkon jejich hráčů se snižoval a tatínek řval čím dál tím víc. Zřejmě se řídil heslem „Když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou“. Zápas „projeli“ na celé čáře. A velký podíl na tom měl zmíněný tatínek, ke kterému se postupně přidával další tatínek a i některé maminky.

Ničeho ale nedocílili. Snad jen velké prohry a také toho, že mě inspirovali k napsání tohoto článku.

O florbalu psát nechci, ale ráda se s vámi podívám na zoubek otázkám začínající slovem „PROČ“ směřovaným do minulosti. Otázkám, které mnohdy nic nepřinášejí a jen zanášejí prostředí nepříjemnou atmosférou.

Otázky typu „Proč jsi něco udělal nebo neudělal?“ moc nefungují. Všimli jste si? Otázky začínající slovem „proč“ směřované do minulosti jsou velmi ošidné otázky. Na svých seminářích je svým účastníkům doslova zakazuji používat.

PROČ?

Zamyslete se. Když se ptáte „Proč…“ směrem do minulosti, co se dozvídáte? Obvykle ne to, co byste chtěli slyšet. Dozvíte se řadu různých výmluv, ale pravdu nikoliv.

PROČ?

Z psychologického hlediska je otázka začínající „pročsměřovaná do minulosti často vnímána jako VÝČITKA. A výčitky nemá nikdo rád. Ani vy. Když se totiž manželka svého manžela zeptá „Proč jsi nevynesl koš?“, nechce slyšet skutečnou příčinu, tu už přece zná (stalo se něco, co způsobilo jeho nevynesení a hlavně to něco není vůbec důležité). Ve skutečnosti chce v tu chvíli manželovi dát najevo, že je např. neschopný, líný atp. Chce nad ním v danou chvíli vyhrát, což mimochodem žádnému vztahu neprospívá.

Když vám kolega v práci nedodá včas slíbenou tabulku, podklady apod. a zeptáte se ho „Proč jsi mi to ještě neposlal? Vždyť jsi mi to slíbil!“, pravděpodobně se dozvíte, že ho někdo jiný zdržel, musel nutně něco jiného rychle udělat, měl problém s počítačem a další výmluvy. Pravou příčinu se nedozvíte. PROČ? Protože málokdo je opravdu ochoten do očí přiznat pravdu typu: „neudělal jsem to proto, že jsem zapomněl nebo nechtěl“.

Když se takto ptáme, o co nám ve skutečnosti jde? Jde nám opravdu o to zjistit pravou příčinu nebo jen prostě vyjadřujeme nelibost, že to, co mělo být hotovo, hotovo není?

Když na seminářích otázky „proč“ směrem do minulosti probíráme, účastníci se často se mnou začnou přít, že přeci chtějí vědět pravý důvod. Když se zeptám, k čemu jim je dobré důvod znát, odpoví, že jen prostě chtějí, aby se lidé přiznali. K čemu je ale takové přiznání dobré? Ničemu nepomůže, nikdo nic nezíská, zkrátka je k ničemu. Naopak většinou zhoršuje vztahy mezi lidmi, ať už je to na pracovišti, doma nebo kdekoliv jinde.

A jak se tedy ptát, když „nesmím“ použít PROČ?

V případě, že OPRAVDU chcete zjistit pravou příčinu, popište situaci, která je teď a tady a zeptejte se, co se stalo.

Např. vaše dítě přinese špatnou známku ze školy z písemné práce, na kterou víte, že se učilo. Řekněte něco ve smyslu: „Dostal jsi čtyřku, včera ses učil dvě hodiny. Co se stalo?“ Je zde daleko větší pravděpodobnost, že se dozvíte pravý důvod, se kterým už pak můžete do budoucna něco udělat. Navíc ukážete dítěti respekt a berete ho jako partnera. Bude k vám otevřené a nastolíte větší důvěru.

Pokud chcete vyjádřit nespokojenost s něčím, co mělo být hotovo a není, neptejte se na nic. Popište, jak na vás daná situace působí a řekněte, jak chcete, aby situace vypadala v budoucnu. O minulosti ani slovo.

Např. „Pavle, dnes ve tři hodiny jsem od tebe měla dostat vypracovanou tabulku. Mrzí mne, že jí ještě od tebe v mailu nemám. Nutně jí potřebuji pro další práci a teď mě to brzdí. Prosím, dodej mi jí pokud možno ihned.“ Všimněte si, že Pavla z ničeho neobviňuji a nenutím ho k vymlouvání a omlouvání. Vyjadřuji sice svou nespokojenost, ale zároveň vyjadřuji potřebu tabulky do budoucna. Pavla tím neponižuji, neviním a nesnižuji tak jeho hodnotu. Naopak zachovávám respekt k jeho osobě a udržuji si svůj.

A proč se pořád ptáme „proč“, když to vlastně nefunguje?

Je to proto, že jsme takové otázky dostávali od rodičů, ti je dostávali od svých rodičů a jsou předávané z generace na generaci. A protože jsme s otázkami vyrostli, přijdou nám normální a běžné a vůbec nás ani nenapadne, že jsou nefunkční. Jsou nefunkční a přesto je klademe pořád dokola. Někdy i za cenu toho, že se pak s druhým pohádáme, když nám neřekne to, co už přece dávno víme.

Ptejte se jen na to, co skutečně chcete vědět a zachovávejte respekt k druhým i sami k sobě. Nikdo nechce být ponižován. Ani druzí ani vy.

P.S. Ten turnaj jsme vyhráli… 🙂

Mohlo by se vám líbit...