RADVAN BAHBOUH – Koučování by nemělo být jen domněle efektivní, ale tzv. „evidence-based“

Radvan Bahbout - fotoRadvan Bahbouh vystudoval matematickou statistiku a teorii pravděpodobnosti na MFF UK, psychologii na FF UK, arteterapii na PedF JU a všeobecnou medicínu na 3. LF UK. V roce 1993 nastoupil jako výzkumník do Psychologického ústavu AV, kde začal vyvíjet matematickou metodu sociomapování umožňující sledovat vývoj komunikace a spolupráce v týmech a organizacích. Od roku 1995 přednáší na katedře psychologie FF UK, kde má kromě jiných předmětů na starosti výuku metodologie psychologie, psychologie osobnosti, manažerské psychologie i psychologického koučování. V roce 1996 založil společnost QED & QUOD s.r.o., později transformovanou na akciovou společnost QED GROUP, poskytující psychologický servis firmám i jednotlivcům. Jako psychoterapeut se zaměřuje především na problematiku krizových intervencí a psychosomatiku. Dlouhodobě se věnuje výcviku a supervizi koučů.

Během své praxe jste odkoučoval více než 10.000 hodin. To je úctyhodné číslo. Jak jste s koučováním začínal, jakým klientům a tématům jste se věnoval nejvíce?

Kdyby se člověk nevěnoval každý pracovní den ničemu jinému než koučování, a minimalizoval by dovolené i pauzy mezi klienty, tak by mohl 10.000 hodin nasbírat za pět let. Myslím, že takovým způsobem bych vyhořel. Naštěstí jsem měl tu práci rozloženou do více než dvaceti let. Prvním projektem blízkým koučování – tenkrát jsme to tak ovšem nenazývali – byl projekt individuálního rozvojového programu pro vězně v pankrácké věznici, který jsme v letech 1992-1994 realizovali s plk. PhDr. Kateřinou Bernardovou. Snažili jsme se naše klienty podporovat v jejich silných stránkách v rámci takzvaných ateliérů, jak jsme to tehdy nazvali. Jeden z vězňů se například rozhodl, že napíše knihu a opravdu ji napsal. Jiní zase začali studovat, anebo se věnovat dalším koníčkům, o kterých kdysi snili.

V letech 1995-1996 jsem smluvně pracoval pro tehdy novou televizi Nova, aby se její redaktoři zlepšili v komunikaci, to přerostlo v individuální podporu lidí při vedení rozhovorů, vyjednávání, prezentacích. Následovala první vlna podnikatelů, kteří koučování využívali k tomu, aby vše zvládli, podpořili své podnikání a zároveň balancovali osobní i pracovní život. To už jsem začal termín koučování používat a vzhledem k objemu zakázek jsem se v roce 1996 rozhodl založit firmu QED. Současně jsem si udržoval jeden den pro terapeutické klienty v rámci RIAPSu (Regionální Institut Akutních Psychosociálních Služeb), kde jsem pět let pracoval jako klinický psycholog. I tam bylo možné potkat lidi, kteří více než terapii potřebovali koučování.

V této době se koučování nejčastěji uplatňovalo jako složka různých dlouhodobých talentových a rozvojových programů ve firmách, anebo návazná intervence po rozvojových či hodnotících centrech. Když jsem v roce 2008 žádal o supervizorskou akreditaci v koučování a musel jsem účetně doložit 2500 odkoučovaných hodin, tak jsem se v účetnictví nemusel ani příliš vracet. Na začátku tisíciletí jsem ještě nebyl tolik vytížen výukou, a tak jsem koučoval až polovinu pracovní doby. Část z toho bylo i týmové koučování zaměřené na zlepšení spolupráce.

Souviselo týmové koučování s Vaší metodou sociomapování týmů?

Na samém začátku ne, k tomu propojení došlo až později. V roce 1993 jsem v Psychologickém ústavu Akademie věd pracoval na řešení otázky, zda je možné z nahrávek komunikace zjistit, že se zvyšuje pravděpodobnost následného nedorozumění nebo selhání. Ukázalo se, že ano. A dokonce není nutné podrobně komunikaci rozebírat. Stačí se lidí zeptat, nakolik jsou s kvantitou i kvalitou komunikace s jednotlivými členy týmu spokojeni. Velkou část informací získaných ze škál hodnotících komunikaci jsem začal převádět do krajiny připomínající prostorové uspořádání. I když šlo o matematickou optimalizační úlohu, měl její výstup zajímavý psychologický efekt. Lidé najednou viděli, že jsou součástí týmové krajiny, že se může lišit obraz současné komunikace od komunikace, kterou většina týmu považuje za optimální, a hlavně viděli, že se ta krajina může měnit. Namísto velkého množství čísel získali rychlý vhled do toho, jak se tým vyvíjí.

Postupně se v dalších výzkumech prokázalo, jak komunikace souvisí se spoluprací, důvěrou, sympatiemi. Zaměření na komunikaci však zůstalo klíčové. Komunikace se totiž dá měnit snáze než osobnost, a tyto změny se dají dobře kontrolovat. A to už byl krok směrem k týmovému koučování. Pouhá diagnostika týmu by neměla smysl, kdyby nenásledovala facilitace vzájemných zpětných vazeb a požadavků ústících v akční plán – co každý člen týmu hodlá ve svém chování vůči druhým uchovat a co změnit. Sociomapování, které bylo nejdříve používané v rámci výzkumu komunikace při dlouhodobých kosmických letech a v armádě, se pak začalo používat i ve firmách. Dnes již existuje software, který umožňuje všechna data velmi rychle zpracovat a zobrazit. Po vyškolení dáváme tento nástroj k dispozici týmovým koučům a facilitátorům, kteří jej mohou po celém světě používat k podpoře změn v týmech a organizacích.

Mezi personalisty jste vyhledáván nejen jako odborník, ale také inovátor. Kromě sociomapování a dalších produktů, které sám vyvíjíte, vyhledáváte některé produkty i v zahraničí. Před časem jste do ČR přivezli novinku s názvem ESaC (Emotional Skills and Competencies) a ETaC (Evaluating Truthfulness and Credibility). Jedná se o trénink, který umožňuje identifikovat z tváří druhých lidí emoce a odhadovat jejich důvěryhodnost. Zní to velice zajímavě a určitě to je skvělý nástroj, nejen pro kouče, ale pro každého manažera nebo člověka, který pracuje s lidmi. Můžete nám tuto metodu více přiblížit?

Paul Ekman, který vytvořil metodiku obou tréninků, zkoumá danou problematiku již padesát let. Proto nepřekvapí, že je ve světě nejuznávanějším odborníkem na výraz emocí v tváři. K rozhodnutí zakoupit licenci pro poskytování jeho tréninků v České republice mne dovedlo přání, aby zájemci o tyto dobře prověřené a užitečné poznatky nemuseli cestovat do zahraničí a mohli tyto kurzy absolvovat i tady, v češtině.

Na těch kurzech se frekventanti učí postřehnout i málo nápadné a letmé projevy emocí, aby při své práci dokázali tyto emoce vystopovat a využít pro zvýšení motivace. Čtení emocí věnuji velkou pozornost i v rámci svých výcviků. Výraz tváře nám napovídá, jaká je s obsahem spojená emoce. Někdy je tato emoce pouze naznačená, tak slabá, že si ji dostatečně neuvědomí ani ten, kdo ji na tváři projevuje. Emoce jsou přitom významně spjaté s motivací, a tedy i pravděpodobností, že dosáhneme toho, čeho jsme dosáhnout chtěli.

Když už zmiňujete výcviky koučů, zajímalo by mne, jaké argumenty a fakta přesvědčí zájemce, že právě výcvik pod vedením Radvana Bahbouha, je pro něj nejvhodnější? Doménou tohoto výcviku je psychologické koučování. Liší se nějak zásadně tento přístup od jiných typů koučinku?

Myslím si, že se lidé u výcviků hodně rozhodují podle osob, které je vedou, pokud s nimi mají zkušenost. Většina lidí, kteří si vybírají náš výcvik, už nějakou osobní zkušenost má. Anebo přinejmenším mívají na náš výcvik reference. Protože nevím, zda je pro ně náš výcvik nejvhodnější, tak místo argumentů spíše vysvětluji, na co dávám při výcviku důraz. Jak už jsem naznačil, ještě více než na kladení otázek se zaměřuji na hluboké naslouchání – schopnost registrovat i jemnější emoce a změny energie během rozhovoru, aby bylo možné lépe identifikovat místo, kde má hlubší sonda otázkami velký efekt.

Zatímco psychologie koučování (coaching psychology) je psychologický obor, který je možné studovat na některých univerzitách, je psychologické koučování koučováním obohaceným o psychologické poznatky, týkající se emocí, motivace, výkonu, učení, komunikace a samozřejmě i spokojenosti a štěstí. Slovo psychologický tedy neznamená, že musíte být psychology, ale to, že využíváme, co v psychologii bylo objeveno a prokázáno. Mám rád, když jsou doporučované techniky a strategie doložitelné, a nikoli jen domněle efektivní. Tedy evidence-based, a nikoli belief-based.

Protože využívám to, co je v psychologii prokázané, neomezuji se na nějaký konkrétní psychologický směr, protože bych tím využitelné postupy redukoval. Jelikož jsem sám absolvoval větší množství různorodých psychologických a koučovacích výcviků, dospěl jsem k tomu, že je mezi různými směry více podobností než rozdílů, nikoli v terminologii, ale v účinných principech. Vytváření brandů různých koučovacích škol vnímám jako aktivitu, která pomáhá spíše obchodu než samotnému klientovi.

Jaké hlavní trendy v koučování vnímáte?

Jak jsme se právě bavili, existují různé diagnostické, didaktické i intervenční nástroje, často využívající možností současné technologie. Potěšujícím trendem v přístupu je jistě schopnost vidět věci v širším kontextu, tedy i v týmu a organizaci. A také snaha zkoumat efektivitu různých postupů, které vedou ke změnám. Myslím, že tento přístup umožní oddělit to, co má opravdu nějaký dopad, od produktů postavených na placebu, které se pouze snaží zaujmout vymezením vůči jiným metodám a školám. Mnoho inovací jsou pouze inovace terminologické, kdy se pod novými názvy prodávají dávno používané postupy. Smutné také je, že je mnoho postupů prověřených pouhým „mne to funguje“. Plevele je bohužel ve světě koučování a seberozvoje spousty.

V USA jsou seberozvojové kursy, subliminální kazety, testy, semináře a jiné postupy obchodem s odhadovaným ročním obratem deseti miliard dolarů. Vzhledem k tomu, že by mělo jít u seberozvoje primárně o podporu naší samostatnosti a nezávislosti, by nás takové číslo mělo varovat. Když jsem s koučováním začínal, tak byl pojem koučování v jiném než sportovním světě málo známý. A tak jsem musel vysvětlovat, co to je. Dnes častěji vysvětluji, co to není. Ten termín je bohužel nadužíván. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že základem koučování zůstává pozorný rozhovor, a na poli samotného rozhovoru nějaký velký převrat očekávat nemůžeme.

Co se tedy nejvíce od doby, kdy jste s koučováním začínal, změnilo pro Vás? Ať již z hlediska klientů, kteří k Vám přicházejí, témat, která si ke koučování přinášejí, a také toho, jak ke koučinku přistupujete?

Jeden rozdíl je kvantitativní – dnes koučuji méně než dřív. Individuální klienti, a to jak koučování, tak psychoterapie, představují necelou třetinu mého pracovního času. Hlavním kvalitativním rozdílem mezi mojí tehdejší a dnešní klientelou je to, že tehdy jsem koučoval lidi, kteří chtěli něco v životě dokázat, chtěli koučovat svůj výkon, své kompetence, a teď více spolupracuji s klienty, kteří už něco dokázali. Spíše hledají rovnováhu a spokojenost. To může být různými faktory – třeba i mým věkem. Myslím, že i mně se za tu dobu změnily priority. Dnes se více než efektivitě učení a zvyšování výkonu věnuji s klienty schopnosti prožívat štěstí.

Nebojíte se, že se pro Vás koučování stane rutinou?

Protože je stěžejní kompetencí koučování naslouchání, rutiny se nebojím – přestože se něco může zdánlivě, na první pohled či poslech opakovat, je to vždy něčím jedinečné. Přirovnal bych to k pohledu na oblohu. Ten pohled je pořád fascinující, ve všech ročních obdobích, za různého počasí, v různých dobách dne.

Téměř v každé knihovně kouče se nachází Vaše kniha „Pohádka o ztracené krajině“. Čtivou formou v ní píšete o psychologii koučování, nabízíte čtenářům praktická koučovací cvičení a nechybí v ní samozřejmě ani avizovaná „pohádka“. Co Vás k napsání knihy vedlo a co bylo jejím hlavním cílem?

Chtěl jsem napsat text o sebekoučování, v němž by místo popisů velkého množství metod bylo zachyceno jen několik klíčových principů, na kterých je koučování postavené. Myslím, že porozumění nějaké věci je ve vědě i umění testováno tím, co vše dokážeme vynechat, aby to ještě dávalo dobrý smysl. Když jsem ten text sepsal, došlo mi, že to podstatné o sebekoučování jsem již dříve neúmyslně vtělil do pohádky, kterou jsem původně napsal jen pro své nejbližší. I když to nebyl původní záměr pohádky, těší mne, když někoho podnítí ke krokům směřujícím k větší spokojenosti. To je přesně to, co mne těší i na koučování samotném.

Mohlo by se vám líbit...