JANA MYNÁŘOVÁ – Neskutečně silná sounáležitost

IMG_0877Jana Mynářová je výkonnou ředitelkou nejmladší české, nebo lépe řečeno moravské, asociace koučů, Asociace integrativních koučů (AIK). Je psycholožka, koučka, překladatelka, školitelka, rovněž šťastná matka syna Erika a nadšená cestovatelka. Od roku 1996 se zabývá terapeutickými metodami využívajícími všímavost a věnuje se všímavému koučinku.

Jano, v Čechách existují čtyři profesní asociace koučů. Není to moc?

Z mého pohledu to není moc. Dělala jsem si průzkum v zahraničí a tam je naprosto běžná věc, že vedle sebe koexistují jak mezinárodní asociace jako je ICF, tak i místní asociace.

Z jakého důvodu vznikla Asociace integrativních koučů?

AIK byla založena v roce 2012. V té době úplně chyběla podpora pro kouče na Moravě. Mezinárodní asociace se nezajímaly o regiony. A tak jsme založili AIK, protože jsme cítili potřebu mít sdružení koučů přímo v Ostravě.

Proč jste volili vlastní asociaci a ne třeba sekci ICF nebo ČAKO?

Nejsem zakládajícím členem a na tuhle otázku neumím odpovědět, ale například v současnosti ICF chce, abychom AIK přeměnili na pobočku ICF, ale pro nás to je nepřípustné. Nechceme být členy jiné asociace. Jsme svébytnou organizací, která má své stanovy, vlastní akreditační systém, své hodnoty, vize, směřování, není už pro nás otázka, jestli ano nebo ne, máme v tom jasno.

V čem se tedy AIK liší?

Na rozdíl od ostatních asociací máme daleko silnější vzájemnou soudržnost. Známe se všichni mezi sebou, když přijde někdo nový, je hodně rychle vtažen do dění, hodně rychle se zapojuje. Vnímám tam neskutečně silnou sounáležitost mezi členy, která vždycky převažuje nad nějakou možnou konkurencí. Z mého pohledu je naším největším kladem a tím, co nás spojuje, tahle skvělá atmosféra na našich setkáních. Kromě toho je naším cílem dostat koučování do oblastí, kde je normálně nedostupné. S ohledem na ceny si spousta lidí z různých oborů nemůže koučování dovolit. Kromě toho, že spousta našich koučů působí v byznysu, spousta dalších působí ve školství, v sociálních službách a v podobných oblastech. V tom je naše jedinečnost, na rozdíl od ostatních asociací, které se podle mého věnují zejména koučování v byznysovém světě.

Další rozdíl je v tom, že každý náš člen je kouč s dokončeným výcvikem. Máme daleko přísnější podmínky vstupu než v ostatních asociacích. Každý člen musí mít dokončen koučovací výcvik, musí mít odkoučováno 30 hodin a poskytnout nahrávku z koučovacího sezení, na základě které posuzujeme kvalitu koučování. Řídíme se etickým kodexem ICF a známe kompetence, nahrávky posuzujeme podle těchto kompetencí. Máme tři stupně certifikace: základní členství, aktivního kouče a potom supervizora. Kritéria je možné si dohledat na našich stránkách.

Co musí udělat člen, abyste ho vyloučili z asociace?

Takovou situaci jsme za ty tři roky ještě neměli. Vzhledem k tomu, že se řídíme etickým kodexem ICF, bylo by to porušení tohoto kodexu v jakémkoliv ohledu.

Jak jste vybírala, ke které asociaci se připojíte?

Komunita lidí, kteří tehdy tvořili AIK, jsou mí přátelé. Byl to naprosto logický krok, nad kterým jsem nijak neuvažovala. Nedívala jsem se po dalších možnostech. Jsem i členem ICF, protože mám výcvik akreditovaný u ICF i jejich certifikaci. Teď jsem členem asi rok a půl a mám možnost srovnávat to, co mi dává členství v ICF a co mi dává členství v AIK.

V čem se to liší?

Zejména v tom, že ICF nenabízí téměř žádnou podporu koučům na Moravě. Všechno, co se děje, je v Praze. Jsou to zajímavé věci, ale pro nás je to poměrně obtížně dostupné, stejně jako pro lidi z Prahy by bylo obtížně dostupné jezdit do Ostravy.

V AIK se neustále pohybuju v komunitě lidí, kteří se vzájemně obohacují, vyměňují si zkušenosti. Podporujeme vzájemně svůj odborný růst a dnes můžu říct, že jsou to už moji přátelé.

Plánujete zůstat aktivní jen na Moravě, nebo budete zakládat i sekce v dalších regionech?

V současnosti to neplánujeme. Nemůžu říct, co bude za pět let, ale v současnosti si chceme vybudovat a udržet čím dál kvalitnější podporu pro kouče na severní i jižní Moravě. Na tom je ještě spousta práce a naším cílem není kvantita, ale kvalita.

Na čem v téhle chvíli pracujete, co připravujete pro rok 2016?

Teď jsme vyhodnotili konferenci Koučink v praxi a čeká nás ještě jedno hodnotící kolo v rámci našeho přípravného výboru. Už se otevírá otázka koncepce konference na příští rok, protože na tom se pracuje téměř celý rok. Poslední půlrok máme otevřenou brněnskou sekci, takže chceme postupně budovat a posilovat i členskou základnu na jižní Moravě. Další projekt, který děláme každý rok, jsou letní dílny. Jsou to workshopy otevřené i ostatním, nejen našim členům. Ty budeme připravovat na jaře.

V čem je AIK přínosem pro klienty?

Kouč, který je členem naší asociace, si neustále zvyšuje odbornost. Každý měsíc se setkává s dalšími kouči, vyměňují si své nápady, zkušenosti, máme supervizní setkání, kam koučové mohou přinášet své kazuistiky a ostatní jim k tomu dávají zpětnou vazbu. Po odborné stránce kouč, který je naším členem, neustále roste. Vidím to sama na sobě. Moje koučování vzešlo ze směru Mindful coaching, neboli všímavý koučink, a neznala jsem třeba systemické či eriksonovské pojetí. Už jen tím, že se setkávám s kolegy, kteří takhle pracují a uvažují, tak mi to hodně rozšiřuje obzory.

Kdybyste mohla kouzelným proutkem změnit situaci v koučování v Čechách, co byste vykouzlila?

To je krásná otázka. Já osobně bych se přikláněla k tomu, abychom se nezaměřovali na žabomyší spory o tom, kdo je ta jediná a správná asociace v České republice. Spíše bych se zaměřila na míru utrpení kolem nás. Kolik je kolem nás přepracovaných lidí, nebo těch, kteří jsou vystrašení z politického vývoje, hroutí se pod tíhou nároků, které na ně klade každodenní život. Myslím si, že pokud bychom svoji pozornost zaměřili spíše tímto směrem, můžeme spolupracovat na tom, abychom jim pomáhali, nebo pomáhali tam, kde je potřeba. Myslím, si, že v tom by mohlo být propojení mezi asociacemi.
To druhé propojení vidím v tom, že koučink jako profese je velmi mladá na to, abychom se zaměřovali na případné spory. Koučink je mladý a v mnoha různých ohledech ještě nedostatečně definovaný. Například často se zmiňuje hranice mezi koučinkem a psychoterapií. Myslím si, že bychom se měli spojit ve snaze o definování koučinku jako profese. Aby se nestalo to, že se stane součástí psychoterapie nebo mentoringu nebo jiného způsobu pomáhání. Tyhle dva body, komu všemu můžeme prostřednictvím koučování pomoct, a jak můžeme pracovat na společném definování koučování, tam vidím velký prostor pro další komunikaci a další spolupráci.

Jak by ta spolupráce měla vypadat?

Představovala bych si to podobně jako ve Velké Británii, kde se několikrát do roka dělají diskuse u kulatého stolu mezi asociacemi, kde se hovoří o těchto tématech.

Plánujete přistoupit k Etické platformě profesních organizací koučů?

Pokud dostaneme pozvání, rádi se zúčastníme.

Trochu jsem vám v průběhu rozhovoru záviděla to setkávání, takové to blízké, jak se všichni znáte, a tu komunitu…

Pro lidi, kteří nás neznají, nebyli u nás na žádné akci, tak je to možná takový UFO scénář, ale kdo se přijel podívat na naši konferenci, tak to mohl sám posoudit. Pro mě to je asi to nejcennější.

 

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...