Svět není loviště

hunt photo

Každý den skončí něco, pro co je člověk smutný, každý den se zrodí něco, pro co je hodno žít a zápasit…

Myslet za druhé nám brání dospět

V minulém článku (Nikdy nikdo nic nesmí mít za definitivní“, pozn.red.) jsme se seznámili se Štěpánem, vedoucím účetním, který se snaží naplnit očekávání, ambice své firmy. Mlčí, dělá ze všech sil a přesto je kritizován. Jeho slušnost, obavy o místo, touha po uznání mu zpočátku nedovolují „vyjít z kouta“.  Rozhodnost, přímost a zaměření na sebe to je to, co ho pomůže dostat z patové situace. S nimi dokáže postupně měnit realitu…

Každý z nás má svoji vlastní realitu. Podle „obrázku“, který si vytvoříme ve své hlavě, se chováme. I když jsme svědky stejné situace, naše vnímání bývá odlišné. Když pomáháme kamarádovi něco řešit, vkládáme jeho problém do svého mozku. Pak vylovíme řešení, které by fungovalo pro nás. Říkáme druhým, co bychom udělali my a jsme přesvědčeni, že by to měli udělat také oni. Vždyť je to „správné a funkční“. Myslet za druhé nám brání dospět. Tedy brát odpovědnost za své problémy do vlastních rukou a nacházet vlastní odpovědi na obtíže, ve kterých právě jsme. Všimněme si, jak mnohdy ochotně radíme druhým a jak důležitě se při tom cítíme. Všimněme si, jak je mnohdy těžké poradit sám sobě.

Cvičení pro náročné: Udělejte si malý soukromý průzkum a zjistěte si:

  • Kolik rad dostáváte od druhých?
  • Kolik jich denně rozdáváte vy?
  • Jak často je rada, kterou dostáváte pro vás užitečná a řídíte se jí?

Štěpán si začíná uvědomovat, že situace, ve které právě je, potřebuje muže činu. Možná právě něco z Batmana. Tato představa mu ovšem nedělá příliš dobře pokud jde o realitu. Nedokáže si zatím představit, že by šel k šéfovi a požádal ho o konkrétní podporu. Nedokáže si zatím představit, jak by vyjednával s dalšími útvary ve firmě, aby mu dodávaly podklady v lepší kvalitě a především v dohodnutých termínech. Strach mu brání odvážit se. Uvědomuje si ovšem, že podmínky, které pro práci potřebuje on a jeho lidé, za něho druzí nevytvoří. Ovšem jak sebrat odvahu? Kde vzít spojence?

Svět je víc než jen loviště

Není užitečné (dlouhodobě) myslet jen na sebe, na svůj cíl a jeho dosažení, aniž věnujeme pozornost kontextu. Je nutné se stát citlivým vůči interakcím, vztahům mezi námi a „cizími“ lidmi, světem. Jsme dravci a vždy budeme pociťovat potřebu „něco lovit“. Soupeříme mezi sebou. Proto mějme na mysli:

„Blaho celku, zdravé žití.“

Zvířata ve smečce vědí, že chtějí-li přežít, musí držet pohromadě  a proto ten, který v souboji o nadvládu prohraje, není zničen. Vlastně je na tom lépe, neboť má spojence silnějšího než je on sám. A na něho se může spoléhat.

„TO“, čeho se Štěpán nejvíc bojí, je reakce jeho nadřízeného, jeho okolí. Štěpán se bojí konfliktu, prohry. Nedůvěřuje sobě, své síle. Čím je vůbec tento člověk cenný? Čím je nepostradatelným pro šéfa, společnost, druhé oddělení? Jakou práci pro ně dělá? Jaké důležité věci se svými lidmi zajišťuje? Pro Štěpána je to nový úhel pohledu. Nepoložil si nikdy otázku ke své vlastní sebehodnotě. Není pro něj přirozené vyjadřovat sebeúctu. Učí se to.

Žádné dva mozky nejsou stejné!

Žádní dva lidé nejsou stejní!

Jak už víte, náš stávající svět určují návyky, zákazy a příkazy, které jsme přijaly za své. Chceme-li pro sebe jiný svět, znamená to, vytvořit si jiné zákony. Poslouchejme sami sebe. Čeho se bojíme? Co všechno musíme? A co nesmíme? Jaká přesvědčení určují naši stávající realitu. A líbí se nám, podporují nás?

„Život je hořký. Bohudík.“

hlásá jedna oblíbená značka piva. Ale život hořký být nemusí. Nemusíme trpět. Život může chutnat sladce.

 

 

Mohlo by se vám líbit...