„Tak se už, sakra, tref“ aneb opatrně s afirmacemi

basketball-102377_1280

V titulku posledního článku položila Andrea otázku, zda sportovci potřebují koučink a mentální trénink. Byla to samozřejmě otázka řečnická, protože odpověď je víceméně a až na vyjímky jednoznačná. Ale na základě této kladné odpovědi se vyrojí celá řada dalších otázek a témat, které jsou v jejím článku nahozeny.

Oblíbenou diskusi o tom, z kolika procent se na celkovém výkonu podílí psychický stav sportovce, lze utnout jednoduchým prohlášením: Řekněme, že všichni dnes postupují podle těch nejlepších možných poznatků. V éře otevřených informačních systémů a sdílených vědeckých výzkumů to vlastně znamená, že trénují stejně, rehabilitují stejně a stravují se stejně. Jediné v čem se liší je stav vědomí. Tedy jak říkají sportovci nečesky: „Je to o hlavě.“ Tedy o tom, jak to mají v té hlavě nastaveno.

Pojďme se tedy dnes věnovat prvnímu odstavci posledního článku věnovanému pozitivnímu myšlení a afirmacím.

Zdá se to snadné

Prostě si budu říkat: „Jsem vítěz.“ A koneckonců řada sportovců nám to předvádí v praxi. Například jedno z prvních vyjádření Davida Svobody po triumfu v Londýně znělo: „Přišel jsem jako vítěz, odešel jsem jako vítěz.“ Skvělá a názorná ukázka a popis Davidova stavu mysli v okamžicích olympijského závodu. David věděl, že vyhraje, jeho podvědomí bylo na výhru nastaveno a připraveno. A tak vnější svět zareagoval podle toho. Tak jo, zkusíme to stejně: „Jsem vítěz, jsem vítěz, jsem vítěz…“  5x, 10x, 100x, 1 000x, 1 000 000x… Několik let opakování této afirmace přece musí změnit mé podvědomí, které nakonec přijme ten stav a zařídí vše okolo a já se skutečně stanu vítězem.

Bohužel, nemusí změnit vůbec nic. Anebo změní, ale klidně i v opačném slova smyslu.

Afirmace jsou nezbytnou součástí přípravy, ale také jednou z nejzrádnějších a nejzákeřnějších.

Zažili jsme už spoustu lidí, které pozvedly k výšinám a ještě více těch, které pohřbily ve stoce. Podstata afirmací tkví v jednoduchém faktu, se kterým přišel Murphy před půl stoletím: Svým vědomím ovlivňujeme stav našeho podvědomí. A když budeme v úrovni vědomí působit v požadovaném směru dostatečně často a dostatečně intenzívně, odrazí se to časem i v podvědomí. A výsledky se dostaví. Jenže celý problém je složitější. Pochopíme to na vtipu o pejskovi a kočičce.

Pes si říká: „Máš mě rád, staráš se o mě, dáváš mi jídlo – musíš být Bůh!“
Kočka si říká: „Máš mě rád, staráš se o mě, dáváš mi jídlo  – musím být Bůh!“

Oba dva vnímali stejně stejné vnější okolnosti a přesto se každému do jeho vnitřního života a vidění světa promítly jinak.

Každý z nás je totiž nějak nastaven a každý jinak

Andrea tuto problematiku nastiňuje v dalších oddílech svého článku, když mluví o jedinečnosti každého sportovce a potřebě různých přístupů a postupů. A stejně tak je tomu i v oblasti uváděných afirmací. Stejné prohlášení jednoho vyzdvihne k nebeským výšinám a druhého srazí do pekel.

Zatímco jeden říká: „Zvládnu to!“ a v jeho mysli probíhá jasná představa splněného cíle, tak druhý říká: „Zvládnu to!“ a jeho duše reaguje: „Kéž bych tak tento snad i reálný cíl dosáhl. Kéž by…!“ Tomu druhému způsobu někdy říkáme, že se špatně modlíme.

Názorně o tom mluvil herec Pavel Nový poté, co ho zákeřná nemoc připoutala na nemocniční lůžko. Na dotaz jak to vlastně udělal, že se zvedl z postele a později i z invalidního vozíku a začal zase chodit odpověděl: „Představoval jsem si, že chodím.“
Jeden z diskutujících zareagoval: „To jsi jen tak ležel na posteli a snil jsi, že budeš chodit?“

A Pavlovu odpověď si vytiskněte, zarámujte a pověste někam, kde ji budete mít denně na očích:

„Nesnil jsem! Představoval jsem si! To je rozdíl!“

Mimochodem vzpomínáte si na výrok chodící učebnice Báry Špotákové po famózním závodě v Pekingu: „Nedovedla jsem si představit, že 21. srpna porazí Ruska Češku.“ Mluví opět o představách. Ani slovo o tom, že by ji chtěla porazit. Ona věděla, že jí porazí.

Vyzkoušejte si

Můžete si okamžitě a na vlastní kůži vyzkoušet, jaký je v tom rozdíl a o čem se tu vlastně bavíme. A jaká to je složitost, když máme za úkol pracovat se svou Psýché. Vezměte nějaký drobný předmět a najděte ve svém okolí místo, kam se s ním trefíte. Třeba zmuchlejte papír a hoďte jej do odpadkového koše.

V okamžiku, kdy papír opouští ruku, se podívejte do své mysli. Je tam totiž odpověď na otázku, zda se trefíte nebo ne. Vaše „hlava“ to ví nejenom dříve, než tam ten papír doletí, ale dokonce dříve, než opustí ruku.

Doufám, že jste se netrefili, protože teď přesně víte, jakou obrovskou porci práce máte před sebou. Nastavte si svou „hlavu“ tak, aby tam bylo: „Trefím se.“ Tedy, jak píše Andrea – vytvořte si novou mentální mapu!

Složité, že? Ano. A to je ta práce, kterou před sebou má každý sportovec, jeho trenér, chcete-li – kouč i člověk, kterému se říká sportovní psycholog.

Doporučuji, abyste skutečně toto cvičení vyzkoušeli. Bude mít pro vás ještě jeden bonus. Během vteřiny pochopíte, jak je nesmyslná větička: „Chybělo nám trochu toho štěstíčka“, kterou občas od některých sportovců slyšíme. Uvědomíte si, že ti, kteří si dokázali splnil svůj sen, měli štěstí ve svých rukou.
Vlastně tedy ve své hlavě.

 

Autor článku

Fotka_garant_Tonda BoháčekTonda Boháček
lektor, kouč, psychoterapeut a hospodský

linkedinwww.koucovanistrachu.cz

The following two tabs change content below.

Mohlo by se vám líbit...