Život je jako slézání hor

 shoes in the mountains photoCo nám brání překonávat vlastní mantinely?

STRACH. Znamená to pustit se něčeho důvěrně známého a pustit se do něčeho nového, neznámého, neprozkoumaného a neprobádaného. Najedou začneme ztrácet půdu pod nohama. Ten, kdo je vyděšený, strne. Začne se problému bát. Zůstává tam, kde je (ač mu to nevyhovuje). Zpravidla začne hledat výmluvy, omluvy, aby sám sebe přesvědčil, že je to výhodnější.  Ten, kdo si uvědomí, že posunout své mantinely stojí za to, začne po řešení prahnout. Strach mu naopak pomáhá zvýšit své úsilí. Roste a „překročí svůj stín“. Rozdíl ve výsledcích je obvykle přímo fascinující. Vyděšený žádný krok neudělá. Veškerou energii spotřebuje na vlastní sebeobhajobu. Je tu tedy volba. Můžeme se nechat ochromit domněnkou: „Co když to nevyjde?“ , nebo se můžeme nadchnout pro myšlenku: „Co dělat pro to, aby to (jednou) vyšlo!“

SÍLA. Nemohu se přece ukázat ve „slabé“ pozici. Potřebuji být druhými hodnocena jako pán „dokonalý“ či paní „dokonalá“. Nesmím ztratit tvář úspěšného člověka, experta, který si se vším ví rady. Jinak bych přišla o dobrou pověst, své dobré jméno, o autoritu aj.. Pokud se přehnaně staráme o to, jak nás ostatní vnímají, pak jsme se odpojili od záměru, od sebe a dovolujeme, aby nás vedly názory druhých.

Chybami se člověk učí

Často se také domníváme, že okolí nás nechce vidět ve „slabé“ pozici. Zkrátka že chyby a nejistoty neodpouští. Nechceme mluvit anglicky či francouzsky, dokud nebudeme mluvit  jak rodilý mluvčí. Nechceme vystoupit před publikum, dokud nebudeme mít šmrnc a přesvědčivost jako Marek Eben nebo Steve Jobs. Ovšem za vším jsou roky a roky usilovné práce, mnoho opakování a experimentování, které nevidíme nebo spíš nechceme vidět. Tuto cestu i my musíme prošlapat. Udělat mnoho drobných chyb, abychom byli stejnými mistry. Mínění druhých nás nemůže odradit. Bohužel často jsou to naše vlastní pochybnosti, která nám druzí jen zrcadlí. Zkuste vykročit do neznáma a zjistíte, že okolí je k nám mnohem tolerantnější, než my sami k sobě.

Roman se přiznává ke své špatné zkušenosti z vystupováním na veřejnosti a zároveň ke své ambici být vedoucím projektu inovací. Největším překvapením je, že pro jsou kolegové. Podporují ho v jeho úsilí překonat strach a obavy veřejně vystupovat. Dokonce se našel kolega, kterého nápady Romana zajímají natolik, že mu nabídl svoji pomoc s přípravou prezentací. A světe div se, Roman zjistil, že to považuje za úžasnou příležitost a ne za obtěžování jeho nedokonalostí.

LHOSTEJNOST. Vzniká v našich hlavách společně s představou, že už nás nic nemůže překvapit nebo spíš nemělo by překvapit. Jsme dospělí. Všechno je tak známé a tak předvídatelné. Ve svém věku, ve své pozici, díky svému vzdělání, stylu života aj. už jsme zažili vše, co tento svět nabízí. Máme tedy odpovědi na všechny otázky. Rutina. Rutina. Možná si vzpomínáte na hru Karla Čapka Věc Makropulos. Hlavní hrdinka Emílie Marta, která kdysi objevila elixír života a právě se dožívá 337 let. Je životem znuděná. Nuda, nuda a nic než nuda.  Ovšem i největší nuda je přijatelnější než smrt. Proto chce získat dopis, ve kterém je návod na přípravu elixíru věčného mládí. Nakonec si však sama uvědomuje, že nelidsky dlouhý život a stereotyp je horší než smrt, tedy změna.

Roman hodně nastudoval o prezentacích, řeči těla, vystupování před skupinou. Přečetl mnoho knih. Absolvoval seminář „přesvědčivé komunikace“. Ví mnoho. Ale žije to? Má odvahu začít své vědomosti používat? Vyhledává tyto  příležitosti? To je už úplně jiná disciplína. Jak začít? Roman na mentální úrovni pochopil, jak hloupé je obávat se mluvit na veřejnosti. Ale když stojí tvář v tvář skupině, slyší opět smích svých spolužáků ze základky. Je paralyzován a chová se tak jako vždycky. Můžeme opakovat, že je to vše jen o sebedůvěře a chtít po Romanovi, aby opakoval afirmaci:

„Když mluvím, lidé mne rádi poslouchají.“

Mám afirmace ráda, ale věřím, že mají omezené využití tam, kde jde opravdu o silné přesvědčení jako je to Romanovo. Jiným způsobem by bylo nastoupit do stroje času a vrátit se do doby první nepodporující zkušenosti. Toužili jste někdy ve svém životě vrátit čas? Tak přesně toto myslím. Bylo by hezké vrátit se zpět o 10, 20, 30 let a přitom si ponechat své stávající zkušenosti, vědomosti, abychom mohli udělat věci jinak.

Dovolme si nemít jasno a očekávat neočekávatelné

JASNOST: „Mám v tom jasno.“ Mnohdy už nepotřebujeme nic slyšet, nic dalšího zažít, máme jasno. Nenecháme druhé dokončit větu, vždyť „je to jasné“. Připustit, že „nevím“, „nemám v tom jasno“, není v naší kultuře zrovna ceněno. A tak děláme často rychlé závěry a pracujeme s mnoha neužitečnými domněnkami. Není běžné vítat neznámé, neočekávané, rušivé či dokonce znepokojující. V západoevropské kultuře je důležité a ceněné „mít věci pod kontrolou“. Dovolme si nemít jasno o očekávat neočekávané. Drží nás to v přítomném okamžiku  umožňuje nám to vítat nové, učit se teď a tady.

Skutečnost není ovlivňována tím, co se skutečně kdysi Romanovi stalo, ale tím, co si myslí Roman, že se stalo. Smích jeho spoluhráčů má jasný význam – výsměch. Když se změní Romanovo vnímání toho, co se stalo, bude to vnímat jinak a bude mít více na výběr; jak přemýšlet, cítit a jednat. Vezměme film, který si Roman přehrává, když vystupuje na „scénu“ před své koledy. Slyší výsměch. Znovu s Romanem spouštíme film. Tentokrát z pohledu jeho kamaráda, se kterým ve škole seděl v lavici. Pak si jej pouštíme ještě jednou z pohledu nezaujatého vypravěče. Pomáháme Romanovi vidět a dělat věci jinak. Vytváříme tak z této nepříjemné a brzdící vzpomínky zcela nový film a nová přesvědčení. Toto cvičení pomůže Romanovi změnit jeho osobní historii a tím mění také své přesvědčení k vystupování na veřejnosti. 

Život je jako slézání hor

Každý kopec, na který jsme vylezli, se zdá zbytečný – jako námaha, kterou bychom mohli odložit, pokud bychom zůstali v pohodlí domova. Ale nahoře pochopíme, proč to má smysl. Nejde jen o nádherné vyhlídky z hor do údolí. Na každém vrcholu hory si více než výhled, po němž jsme dole tolik toužili, vychutnáváme cestu, kterou jsme zvládli.

Mohlo by se vám líbit...